Může nám dlouhá historie Egypta pomoci pochopit povstání, které probíhá v Káhiře a už se označuje za revoluci, a napovědět, jak by mohlo dopadnout? Věřím, že ano. Ostatně demonstrace milionů lidí požadujících konec vlády prezidenta Husního Mubáraka a jeho Národně demokratické strany (NDS) nejsou v zemi bezprecedentním jevem.
Egyptské dějiny oplývají mocnými a proslulými vládci (od Ramesse II ve faraonských dobách přes Saladina, Muhammada Alího, Napoleona Bonaparta, Lorda Cromera až po egyptské vojenské trio složené z Gamála Abdala Násira, Anvara Sadata a Mubáraka). To naznačuje, že byť Egypťané nemusí nutně vládu pevné ruky preferovat, jsou s ní dokonale sžiti a mohou ji dokonce považovat za nezbytnou.
Napoleon Bonaparte
Ovšemže lidové vzpoury nejsou v Egyptě ničím novým. V roce 1798 zástupy povstaly proti Napoleonovým francouzským silám, v letech 1881-1882 proti monarchii, v letech 1919 a 1952 proti britské nadvládě, roku 1977 proti Sadatovi a v roce 1986 proti Mubárakovi. Tato povstání byla potlačena, často brutálně, nejprve zahraničními vojsky (francouzskou armádou roku 1798 a britskými vojáky v letech 1882 a 1919), nověji egyptskou armádou.
Bohužel, třebaže rozzlobení demonstranti občas přinutili nechtěné vládce k odchodu, nedokázali tyrany nahradit vládami, které by ctily přání veřejnosti. Přeruší se teď tato dlouhá historie autoritářského vládnutí?
Nezasahuje se tak snadno jako dříve
První dny probíhajícího povstání egyptskému lidu přály. Davy byly obrovské a pokojné, a to nejen v Káhiře, historickém uzlu protestů, ale ve všech egyptských městech. Armáda, údajně povolaná k obnovení pořádku, se navíc držela zpátky, což byla reakce výrazně odlišná od zadušení dřívějších povstání. Francouzští ani britští vojáci ve své době s násilným potlačením odporu neváhali. V letech 1952, 1977 a 1986 se nezdráhala ani egyptská armáda.
Povstání roku 1952 je obzvlášť poučné, poněvadž bylo široce založené a velmi populární - mířilo proti tolik nenáviděným Britům. Přestože Britové tehdy měli u Suezského průplavu rozmístěno sto tisíc vojáků, rozhodli se nezasahovat. Povstání namísto nich rozdrtila malá, vysoce profesionální egyptská armáda, ke zděšení mladších příslušníků důstojnického sboru, kteří už měli nakročeno v plánech chopit se moci.
Roky bojů v arabsko-izraelském konfliktu však armádu proměnily a daly vzniknout masovým odvedeneckým silám, čítajícím k dnešku přibližně 400 tisíc vojáků. Nižší armádní hodnosti zaplnili mladí muži rekrutovaní ze všech segmentů egyptské společnosti, jejichž kořeny se neliší od kořenů lidí, k jejichž potlačení mohou být povoláni. Dnešní egyptská armáda je armádou lidovou a na rozdíl od proklínaných bezpečnostních jednotek se těší všeobecnému uznání. Vyšší důstojníci si jistě uvědomují rizika, která by podstoupili, kdyby těmto mužům dali rozkaz střílet na své přátele a příbuzné.
60 let Izraele: Mír s Egyptem
Včera není dnes
Současné masové demonstrace se navíc od dřívějších protestních hnutí, jež armáda potlačila, radikálně liší. Roku 1977 davy povstaly na protest proti ukončení potravinových a dalších spotřebitelských subvencí a roku 1986 se rozběsnily špatně placené bezpečnostní síly. Počty osob, které se protestů účastnily, byly ve srovnání se současností nepatrné. Činy protestujících taktéž nebyly nenásilné. Od počátku ohrožovaly majetek a podrývaly politický řád. Vrchní velení egyptské armády se nemuselo obávat, že by řadoví vojáci neuposlechli rozkazů, protože ochraňovali občany.
Nynější protest, který začal tak pokojně a s takovou jiskrou, se ovšem před několika dny dramaticky proměnil. Mubárakův slib, že v září už nebude usilovat o znovuzvolení, který ještě před dvěma týdny mohl kritiky uchlácholit, už nestačil. Když ústupek nezabral, Mubárak a jeho vládnoucí NDS začali jednat v zákulisí a pobízet své stoupence k útokům proti demonstrantům a k vyvolávání násilností.
Vysoce postavení egyptští důstojnící na návštěvě u vojsk USA, konkrétně na velitelství Třetí armády; listopad 2006
Mubárak ale rovněž připravil půdu pro novou sestavu vůdců – do jednoho pevně oddaných starému řádu. Téměř všichni patří k vojenským důstojníkům s vysokou hodností a teď jsou povýšeni do nejvýznamnějších vládních úřadů. Generálové v současnosti zastávají post viceprezidenta, premiéra, vicepremiéra, ministra obrany a ministra vnitra. Pevnou podporu protivládní demonstranti nenajdou ani ve Spojených státech, zemi odjakživa silně angažované v egyptských záležitostech, bez ohledu na to, jak často prezident Barack Obama a ministryně zahraničí Hillary Clintonová zdůrazňují americkou věrnost svobodě a demokracii.
Naděje, že se nenastane střelba do lidí, tu je
Ano, Američané chtějí, aby Mubárak odešel – a rychle. Avšak oporou americké politiky na Středním východě je egyptsko-izraelská mírová dohoda, dojednaná Sadatem v roce 1979, dodržovaná Mubárakem a schvalovaná v řadách vrchního vojenského velitelství Egypta, které řídí nejsilnější arabské vojsko, má americký výcvik a je zásobeno špičkovou americkou výzbrojí. Všelidová vláda, v níž by bylo zastoupeno islamistické Muslimské bratrstvo, by zneklidňovala Američany i egyptskou armádu, kvůli eventualitě, že by se zřekla mírové dohody s Izraelem a ohrozila vztahy s USA.
Cvičení Bright Star, říjen 2009 - výsadkář v USA spolu s egyptskými a pákistánskými vojáky se připravují na vpád do objektu.
To teď ale není nejbezprostřednější obavou. Pokud násilnosti zesílí, běžní vojáci by se opět zřejmě začali cítit povinováni zasáhnout, aby obnovili pořádek a zabránili dalšímu krveprolití. Pokud se ovšem násilí nevyostří, existuje podle všeho značná naděje na přechod k vládě tvořené čelnými představiteli velmi uznávané egyptské armády a umírněnými zástupci podnikatelských a politických elit.
Robert L. Tignor vyučuje historii na Princetonské univerzitě. Jeho poslední knihou jsou Dějiny Egypta (Egypt: A History).
Copyright: Project Syndicate, 2011. Z angličtiny přeložil David Daduč; titulek a mezititulky jsou redakční.
