Teprve když slavný arménský koňak Ararat klouže těsně po okraji sklenky, můžeme zpětně docenit, s jakou přesností jej průvodkyně jerevanským muzeem a továrnou na koňak Ararat nalila.
Zara je v ráži a u ochutnávek vypráví další fígle ze světa degustátorů. Třeba, že když si brandy rozetřete v dlaních, neslepí se vám. A to je důkaz, že do ní nikdo nepřidával cukr. Ruce pak ještě dlouho příjemně voní dubovým dřevem, v němž destilát zrál.
S další sklenkou se rozpovídá i Arménka Anna, která přišla svému francouzskému milenci Nicolovi předvést "rodinné stříbro", symbol své země, jehož tradice sahá až do roku 1887. Je to však trochu labutí píseň. Nyní totiž Yerevan Brandy Company drží v rukou francouzská skupina Pernot Ricard, což Arméni zrovna nezdůrazňují.
"Jsou tam hranice, ale je náš"
"Ráda bych mu ukázala i ten náš druhý Ararat," pokračuje v tesknějším tónu. "Zatím se na něj jen koukáme z Jerevanu. Přece nebudu do vlastní země jezdit s pasem!" povzdychne si. Na mysli má pětitisícovku s bílou čepicí, která je z jerevanské továrny na koňak Ararat na dohled.
Ostatně na horu, kde měla přistát biblická archa Noemova, se každý Armén dívá - z hlavního města Jerevanu tomu pohledu nelze uniknout - poměrně ukřivděně. Ararat totiž leží v muslimském Turecku. Avšak v Jerevanu je lepší to nahlas neříkat. "Ararat? Že je v Turecku?" nechápe taxikář. "Jsou tam hranice, ale je náš," uzavře nesmlouvavě.
Hranice mezi oběma zeměmi je střežená. K oteplení vztahů by podle Arménů pomohlo, kdyby Turci uznali, že před necelými sty lety vyvraždili přes milion příslušníků jejich národa. Jenže Turci arménskou genocidu sveřepě popírají.
A tak, přestože by zejména izolované Arménii (která je v táhlém konfliktu i se sousedním Ázerbájdžánem kvůli Náhornímu Karabachu) otevření hranic ekonomicky prospělo, továrnu na Ararat od hory Ararat pořád dělí pásmo politického dusna.
V muzeu na koňak má fotku i Schwarzenberg
V muzeu na koňak se však po třetí sklence jeví válečné konflikty mnohem optimističtěji. Svůj soudek tu má kdejaký státník, Medveděvem počínaje. A nad jednou bečkou visí i fotka české delegace v čele s Karlem Schwarzenbergem.
Zara právě nabízí luxusní čokoládu ve zlatém pozlátku, kterou Arméni zajídají ostrou, ale hedvábnou brandy. "Věděli jste, že muzeum je jediné místo v Arménii, kde najdete ázerbájdžánskou vlajku? Máme i speciální sud. Až konflikt skončí, společně jej vypijeme," vypráví.
Řešení konfliktů (jak mezi Ázerbájdžánem a Arménií, tak mezi Tureckem a Arménií) však uvázlo na mrtvém bodě. Politici si s nimi tak nějak nevědí rady. Zato arménská brandy se v jejich pracovnách zabydlela poměrně pohodlně.
Přitom tam kdysi prorazila takřka z ulice. "Když chtěli majitelé koňak Ararat zavézt na trh, použili drobný trik. Najali si studenty, oblékli je do luxusních šatů a poslali je vždy do nejluxusnější restaurace ve městě. Studenti měli přikázáno objednat si nejdražší jídlo. A koňak Ararat. "Když restauratéři viděli, že zklamali tak movité zákazníky, hned druhý den si ten žádaný koňak objednali," vypráví Zara.
Pak už měl dveře do vysoké společnosti takřka otevřené. Traduje se, že do pití "sbližovacího" drinku zasvětil i Josif Vissarionovič Stalin Winstona Churchilla. Dokonce tak, že si pak od něj Churchill nechal údajně posílat 365 lahvinek ročně. Dobrému jménu brandy Ararat pak dal Churchil "razítko" svým proslulým receptem na dlouhověkost: "Kubánské doutníky, arménský koňak. A hlavně žádný sport."
