Nebýt odporu památkářů (zřejmě se i teď odvolají) a zrezivělé části zákona o půdě, rodina Špačků by své původní sídlo – které mimochodem v minulosti vydupala z ruin – už pár let mohla užívat.
O možnosti restituovat národní památky i podle zmíněného zákona však rozhodl Ústavní soud teprve loni. Připomněl tím nesmyslnost komunisty ordinovaného předsudku, že co je národní, musí být i státní, protože stát se o kulturní dědictví národa postará nejlépe.
Lépe než soukromník, který do majetku vložil vlastní peníze, naděje, pot a rodinný odkaz. Jak se stát nezřídka staral, jsme viděli kolem sebe celá desetiletí: zchátralé kláštery, vybrakované zámečky, sýpky v šlechtických ložnicích, stopy vojenských bagančat v předsálí vzácných knihoven.
Komunistický režim si vybíral, z jakých památek si udělá svou vizitku, jiné nechal chřadnout. Zrestituované dědictví se tak pro mnohé lidi stalo spíš danajským darem.
Případné vrácení Kokořína není ani kontroverzní záležitostí, národovecké vatry kolem hradu nehoří. Špačkové mají hezké české jméno, v žilách plebejskou krev, jejich předek byl jen rytíř a nejsou to tolik obávaní "cizáci".
Staronoví hradní páni nechají Kokořín turistům otevřený. Pohledu na skleněnou kupoli či okna z plastu se při rodinných výletech také obávat nemusíme. Stát i soukromník (a je jedno, zda jeden, nebo celá fotbalová jedenáctka) musí ctít paragrafy chránící památky před ničením a hloupým modernizováním.
Ne každá restituce, ne každý návrat spravedlnosti má šestnáct let po Listopadu happy end. Mnoho okradených stále marně čeká na naplnění nadějného hesla "Co bylo ukradeno, má být vráceno".
Už jsme je mnohokrát připomínali: například majitelé komunisty vyvlastněných pozemků pod dálnicemi, zemědělci. Jejich zklamání z českých úřadů či (některých) soudů znásobují zprávy o šikulech, kteří "v tom" umějí chodit – úřady jim vydávají lukrativní pozemky, zatímco ostatní dosud čekají a čekají.
Klopotné vracení majetků kdysi ukradených jménem "všeholidu" varuje i do budoucna: dodnes jsou někteří politici až příliš náchylní vyvlastňovat ve "veřejném zájmu" kdejaké pole jen kvůli vlastnímu pohodlí.
