Máš potřebu bydlet? Máš tedy pronajatý byt. Ale potřebu platit už necítí každý čtvrtý nájemník.
Městům, soukromníkům, družstvům dluží přes tři miliardy korun.
Nebo: Máš potřebu dívat se na televizi? Máš ji a zapínáš. Přesto za ni neplatí poplatky asi čtyři sta tisíc lidí.
Že by tolik lidí trpělo extrémní nouzí? Nevědělo, že se za bydlení, dívání platí stejně jako za chleba? Kdepak. Neplacení se rozmáhá nejvíc tam, kde jde o cosi samozřejmého, o čem se nám říká, že na to máme právo, či je normou ve vyspělé společnosti (normou je například spát pod střechou, ne pod mostem).
Majiteli bytů jsou nejčastěji obce, Česká televize je takzvaně veřejnoprávní. Takovým se dá nezaplatit snáz než v krámě pekaři.
Trestajícím je v konečné instanci stát, stát však zájem na tvrdosti vůči neplatičům nemá. Proč by měl? Jemu vítr v kapse nedělají, jenže proti němu se v případě rázného opatření obrátí. Jeho zákony tak doteď jednají s neplatiči v glazé rukavičkách.
Snad se v té státní bohorovnosti skrývá i černé svědomí. Také stát a od něj odvozené instituce nepatří k těm, kdo by své závazky plnily hned a bez řečí. Příklad jen namátkou: stát za komunistů vyvlastnil lidem pozemky odhadem za devět miliard, dodnes jim nedal ani pětník.
Jaký stát, takový neplatič.
Každý si najde svůj vážný důvod.
I stát si ho najde. Každý cosi potřeboval, možnost platit, myslí si, neměl. Opravdu je komunismus mrtev?