A je možné mluvit jinak o politicích, kteří zneužívají přednosti v jízdě, slavného majáčku? Tady přece není ani stín pochybnosti.
Ne devadesát devět, ale sto procent lidí řekne, že využívání přednostního práva na silnici kromě závažných případů je špatnost (ministři jsou zanedbatelnou statistickou chybou).
Sto procent lidí též řekne (v tomto případě i sami politici), že ohrožovat jiné řidiče proto, abychom jako pan Palas stihli vinařský, včelařský, myslivecký, těžkotonážní, chceteli, seminář, je zvěrstvo.
Z jakého důvodu však může člověk dělat něco, co všichni lidé i on sám považují za špatnost? To je samozřejmě otázka, na kterou hledá odpověď teologie a filozofie už tisíce let. Případ s majáčky je však natolik prostý, že teologické zdůvodnění nejspíš nepotřebuje.
Nemá ani cenu se zabývat lákavou sice, ale naprosto nepravděpodobnou variantou, že ústavní činitelé skutečně nejsou nejbystřejší. Pomozme si drastickým příkladem. Lynndie Englandová by určitě neřekla, že ponižování a mučení lidí je věc stejně báječná jako hamburger.
Ocitla se však v prostředí, v němž týrat vězně jí připadalo normální, ba chvályhodné.
Podobně jsou na tom politické elity. Právo přednostní jízdy jim připadá jako naprosto přirozená odměna za službu vlasti. Po pravdě řečeno, je to jedna z nemateriálních výhod, kterou jim zaměstnavatel-stát vynahrazuje šestkrát nižší plat, než jaký má eurokomisař Telička.
Možná se k jeho platu přiblíží, pokud budou jezdit jako on (a spousta sportovců) dvoustovkou poctivě bez majáčku. U nás se dá přece docela klidně spoléhat na to, že si na slavného člověka policajt netroufne. Tak proč dráždit majáčkem?
