Je to sice poklona, jak se čeští letci od vstupu země do NATO vypracovali, avšak i údiv nad tím, že horké kaštany tahají z ohně v Iráku či Afghánistánu jen spojenečtí piloti. Skromný příspěvek tří vrtulníků v Afghánistánu to už nevylepší.
Ač se to na první pohled nezdá, nevelká česká armáda (25 tisíc vojáků) je evropskou leteckou velmocí. Kromě 14 moderních stíhaček JAS–39 Gripen má i 65 neméně pokročilý bitevních letounů L-159 a 58 vrtulníků.
Požadavek Věcí veřejných sebrat armádě deset miliard a věnovat je na platy učitelům rozpaluje vojenské stratégy do běla. Viděno očima politiků VV, by se ale vlastně až tak moc nestalo. Armáda investovala v uplynulých letech do výzbroje desítky miliard, aniž by to obraně země přineslo větší efekt.
S jistou mírou kacířství lze proto položit otázku: jak jsou zemi prospěšné zmiňované bitevníky za bezmála 50 miliard korun, z nichž většina je zakonzervována v hangárech? Těmto špičkovým letounům jsou přitom šity na míru akce proti základnám Talibanu. Zásah pumy z výšky čtyř kilometrů do čtverce metr na metr je dostatečný důkaz o jejich (nevyužívaných) schopnostech.
Krize, která může pomoci
Až extrémní požadavky VV na seškrtání armádního rozpočtu přinutí možná politiky, aby se systematičtěji zabývali českými národními zájmy a tedy i otázkou, co vlastně od armády chtějí a jaké zbraně jí k tomu opatří.
Hodláme podporovat spojence v boji proti terorismu a dostát slibům, k nimž jsme při vstupu do aliance zavázali? Pokud ano, tak se nezdráhejme vyslat špičkové bitevníky určené k ničení pozemních cílů.
Anebo je nám bližší role černého pasažéra v NATO, který hřeší, že ho spojenci v nouzi vždy ochrání? Odepišme tedy těch 50 miliard za bitevníky a rovnou je sešrotujme. V podobě šrotu budou možná Česku užitečnější než "zahálející" letouny, jejichž provoz jen polyká stamiliony. A stejné je to s šedesátkou vrtulníků. Řekne konečně někdo k čemu tato republika potřebuje široko daleko nejsilnější flotilu helikoptér, které ovšem létají jen v Česku a užitečné jsou lidem jen při povodních?
Hrozba drastických škrtů v armádním rozpočtu může být dobrá i k tomu, že vláda si už nebude pod tlakem nejrůznějších lobby nákladně pořizovat zbraně, které vzápětí na to zakonzervuje. Opatří si ale jen ty, které k obraně země či v boji proti terorismu nezbytně potřebuje.
Armádní mince má i druhou stranu: pokud nechceme i v budoucnu čelit všetečným a tak trochu výsměšným otázkám spojenců, proč jejich letce necháváme ve štychu, musí mít armáda dost peněz, aby byla schopna třeba ony letouny L–159 do Afghánistánu poslat.
Nastupující vláda premiéra Petra Nečase musí rozhodnout, zda si má země ponechat stíhačky JAS–39 Gripen, za jejichž pronájem platíme Švédsku 20 miliard korun. Pokud se kabinet rozhodne v kontraktu nepokračovat, mohou právě tyto ušetřené peníze změnit české letectvo v prestižní a v boji proti terorismu užitečnou sílu. Sílu, která nesedí většinou jen doma. Po deseti letech členství v NATO nastal čas odvážných a nekonvenčních kroků.
