Summit Východního partnerství, který se uskuteční ve dnech 21.-22. května 2015, bude během jednoho měsíce už druhou velkou akcí, která ovlivní evropské směřování Ukrajiny. Koncem dubna se v Kyjevě uskutečnila schůzka EU-Ukrajina na nejvyšší úrovni a nyní se v lotyšské Rize ke špičkám EU a Ukrajiny připojí i zástupci další pěti partnerů (Moldavska, Běloruska, Gruzie, Arménie, Ázerbájdžánu) a také prezidenti a premiéři mnoha členských zemí EU, včetně Miloše Zemana.
Vladimír VotápekAnalytik mezinárodních vztahů a bývalý generální konzul ČR v Ruské federaci. Je pravidelným hostem v elektronických médiích, kde komentuje vývoj v prostoru bývalého Sovětského svazu. |
Závěry dubnových jednání byla pro ukrajinskou vládu i veřejnost zklamáním a vše nasvědčuje tomu, že ani květnový summit Kyjevu v jeho evropském směřování příliš nepomůže.
Východní partnerství má v jednotlivých zemích posílit význam demokracie a vlády práva, zásad volného trhu, udržitelného rozvoje a dobrého vládnutí. To vše, podpořeno svobodnými médii a především sílící občanskou společností, má posílit kontrolu občanů nad spravováním veřejných věcí a tím upevnit důvěru lidí v jejich státy. Posun v uvedených oblastech by měl vést k podpisu asociačních dohod s EU a v budoucnu i k udělení kandidátského statutu úspěšným zemím.
Proevropské směřování jednotlivých postsovětských zemí ale mělo a má dva významné protivníky. Prvním z nich jsou místní politické a hospodářské elity, které v zavádění evropských pravidel vidí útok na své privilegované postavení. Druhým protivníkem je Moskva, která vnímá prohlubování spolupráce mezi svými satelity a Evropskou unií jako ohrožení svých zájmů. I proto se program Východního partnerství, i přes mnohé deklarace dobré vůle, může prokázat jen omezenými úspěchy.
Ukrajina, klíčová země Východního partnerství
Nejvýznamnější zemí Východního partnerství je nepochybně Ukrajina, na jejímž příkladu můžeme dokumentovat oba hlavní problémy přibližování postsovětského prostoru k EU.
Otázka evropské integrace se na Ukrajině stala nejen významným vnitropolitickým tématem, ale byla i rozhodujícím motivem ruské agrese proti této postsovětské zemi. Snaha tehdejšího prezidenta Janukovyče a premiéra Azarova pozastavit přípravy podpisu ukrajinsko-evropské asociační dohody vyvolala rozkol vládnoucí elity a masové protesty, které později získaly název Euromajdan a vedly ke svržení prezidenta i vlády. Moskva na posílení proevropského směřování Kyjeva odpověděla anexí Krymu a rozpoutáním bojů na východní Ukrajině.
Další směřování Ukrajiny proto významně ovlivní osud celého postsovětského prostoru. Případný úspěch evropského směřování bude posílením podobných snah i v dalších postsovětských státech a naopak neúspěch Kyjeva může významně poškodit proevropské síly i v ostatních zemích.
Evropa by proto měla při pomoci Kyjevu projevit trochu větší pružnost a fantazii, než dosud. Jistě, kontrola domácích úkolů (například v boji s korupcí a zavedením lepších zákonů) je nutná, protože bez poctivé práce na ukrajinské straně je veškerá evropská pomoc marná, ale Brusel by měl projevit více pochopení jak pro symbolická gesta (v podobě zavedení bezvízového styku), tak i pro praktickou pomoc.
Najít správnou podobu takové pomoci Kyjevu určitě není snadné, protože Ukrajina se potýká nejen s akutním ohrožením své bezpečnosti ze strany Moskvy, ale stojí také na dohled ekonomickému krachu a celkového kolapsu státu. Možná je proto na čase, aby Brusel postupoval podle zásad krizového managementu a soustředil se na řešení skutečně základních problémů.
Vedle nějaké nezbytné překlenovací půjčky by mohl svou pomoc zaměřit na posílení základní kostry ukrajinského státu. Je například myslitelné, aby Brusel financoval například chod ukrajinské daňové správy a poskytl jejím úředníkům kromě určitého existenčního zajištění i potřebný trénink? Uvítal by Kyjev pomoc v podobě vystrojení, vyzbrojení a vydržování několika vojenských brigád, které by snížily závislost vlády na jednotkách patřících různým oligarchům a zároveň by posílily odolnost ukrajinské armády tváří v tvář převaze ruských a separatistických sil?
Osud východní Ukrajiny se neřeší v Kyjevě, ale v Moskvě
Poskytnutí (a přijetí) takové pomoci jistě překračuje obvyklé meze a nepochybně by bylo spojené s mnoha komplikacemi - například v otázce suverenity země. Zároveň by se ale jednalo o krok řešící reálné problémy. Vždyť Ukrajina dnes není schopna se sama bránit ruské agresi a osud východní Ukrajiny se neřeší v Kyjevě, ale v Moskvě.
Druhou možností je pokračovat v dnešním kurzu, který je sice vůči Kyjevu vstřícný, ale poněkud připomíná snahu o záplatování plachet v situaci, kdy má loď díru pod čarou ponoru.
Jistě, Brusel může oprávněně poukazovat na to, že ukrajinská strana neplní řadu svých domácích úkolů. Na Ukrajině stále vidíme strašnou korupci, neefektivní plýtvání veřejnými prostředky a další problémy. K tomu připočtěme skutečnost, že Evropa má dost vlastních starostí - jako třeba vlnu nelegálních imigrantů, přicházejících přes Středozemní moře, nebo nekončící starosti s řeckým zadlužením. Může se proto docela dobře stát, že Brusel prostě nenajde dost vůle a sil, aby Kyjevu účinně pomohl. Dílem díky své krátkozrakosti, dílem z pohodlnosti se evropské elity soustředí na své vlastní problémy a Kyjevu nabídnou „jenom“ hezká slova a nedostatečnou finanční pomoc.
Mohli bychom se potom divit, že by se proevropské ukrajinské elity, ponechané samy sobě, nedokázaly vyrovnat se současnou ekonomickou a bezpečnostní krizí a Ukrajina by se propadla zpět do orbity ruského vlivu?
