Americký prezident Barack Obama při úterním projevu v Bílém domě ve Washingtonu...

Americký prezident Barack Obama při úterním projevu v Bílém domě ve Washingtonu (14. dubna 2015) | foto: Reuters

KOMENTÁŘ: Amerika už nechce být světovým četníkem, musíme se starat sami

  • 622
Bílý dům v uplynulých dnech udělal několik kroků, které naznačily možnou zásadní změnu zahraniční politiky USA. Jak vážně máme brát tyto signály? A jak bude vypadat svět, pokud se prezident Obama rozhodne zapsat do historie jako tvůrce holubičí doktríny? Právě tyto otázky si ve svém komentáři klade analytik Vladimír Votápek.

Barack Obama v uplynulých dnech nejprve požadoval přehodnocení vztahů mezi Palestinou a Izraelem, pak souhlasil s dohodou o zrušení sankcí proti Teheránu. A sbližování s Kubou korunoval prohlášením, že jsou pryč časy, kdy politika Spojených států na západní polokouli počítala s možností beztrestně intervenovat.

Když prezident Obama v říjnu 2009 dostal Nobelovu cenu míru, bylo to velké překvapení - pro něj samotného i pro světovou veřejnost. I když formulace norského Nobelova výboru uváděla jako důvod pro ocenění jeho mimořádné úsilí o posílení spolupráce mezi národy, nebylo jasné, čím si cenu vlastně zasloužil.

Snad nejlepším vysvětlením nečekaného kroku byl dohad, že šlo o jakousi kombinaci nadšení nad zvolením afroamerického kandidáta a předpokladu, že se principy jeho zahraniční politiky budou zásadně lišit od priorit, kterými se řídil jeho republikánský předchůdce George W. Bush.

Vladimír Votápek

Analytik mezinárodních vztahů a bývalý generální konzul ČR v Ruské federaci.

Je pravidelným hostem v elektronických médiích, kde komentuje vývoj především v prostoru bývalého Sovětského svazu.

Spojené státy tehdy vedly válku v Iráku a Afghánistánu, v rámci boje proti terorismu zadržovaly (předpokládané) členy al-Káidy na své základně v Guantánamu, aniž by jim poskytly práva válečných zajatců. Kritikové popisovali USA jako světového četníka. A velmi podobně, byť s opačným hodnotícím znaménkem, vnímali Spojené státy i jejich stoupenci, kteří se spoléhali a stále spoléhají na schopnost Washingtonu řešit světové krize.

Barack Obama v rámci své předvolební kampaně slíbil změnu této politiky, včetně zrušení gauntánamské věznice. Brzy ale pochopil, že reálná politika mu dovolí jen postupné kroky. Snad nejvýraznějším signálem jeho ochoty překročit hranice politických programů byla skutečnost, že ve funkci ministra obrany ponechal republikána Roberta Gatese.

To samozřejmě neznamenalo, že Obamova rezignuje na své původní ideály. Spojené státy postupně omezují svou angažovanost při řešení mezinárodních konfliktů. Prezident vyhlásil politiku „restartu“ ve vztahu s Ruskem, formálně ukončil válku v Iráku a oslabil americkou přítomnost v této zemi, stejně jako v Afghánistánu. Snaží se o redukci jaderných arsenálů a je výrazně zdrženlivější při hašení nově vznikajících ohnisek napětí.

Obama - mírotvorce?

Jako by na tom nebylo dost, prezident Obama v posledních týdnech posílil své úsilí o to, aby se do dějin zapsal jako mírotvůrce. Co stojí v pozadí jeho kroků? Převládly v Bílém domě izolacionistické nálady? Jsou Spojené státy skutečně tak unaveny, že se hodlají stáhnout z mezinárodní scény a předat štafetu odpovědnosti dalším hráčům?

Nebo jde „jenom“ o projev přesvědčení, že se dosavadní protivníci, včetně těch, kteří figurovali na seznamech států podporujících terorismus, zachovají racionálně a využijí americkou nabídku ke zlepšení svého postavení v systému mezinárodních vztahů? Konec konců, v 21. století by se státy už měly naučit řešit své vzájemné problémy bez použití zbraní nebo hrozeb násilím - a to i ze strany Washingtonu.

Barack Obama a Vladimir Putin

Obamova holubičí doktrína nás staví před otázku, jak by vypadal svět, který by se nemohl spoléhat na angažovanost USA? I když jsou detaily nové americké zahraniční politiky nejasné, je zřejmé, že stojíme před obdobím, kdy se posílí „multipolarita“ mezinárodních vztahů a kdy bude muset Evropa převzít mnohem větší díl odpovědnosti (a nákladů) za udržení mezinárodního míru.

Při pohledu na současný svět vidíme celou řadu krizí, problémů a ohnisek napětí, které není snadné zvládnout a při jejichž řešení tradičně spoléháme na pomoc Washingtonu. Ze středoevropské perspektivy jde především o agresivitu Kremlu, jehož zatím poslední obětí je Ukrajina.

Zneklidňovat by nás ale také měla politika Pekingu, který stupňuje napětí ve vztazích s Japonskem a dalšími státy jihovýchodní Asie. Prahu musí zajímat i rostoucí nebezpečí šíření jaderných zbraní, o nutnosti boje proti různým podobám terorismu nemluvě.

Evropská unie je ve vojenském smyslu slabá, její zahraniční a bezpečnostní politika má daleko k jednotě a akceschopnosti. Proto není vůbec jasné, jak bychom bez pomoci Spojených států udržovali současný mezinárodní pořádek alespoň v současných mezích. Jak bychom bránili hodnoty, na kterých stojí evropský způsob života. Naštěstí to (zatím) není na pořadu dne.

Obamova zahraniční politika je možná holubičí, ale snad nebude pštrosí. Pokud bude Evropa spolupracovat s USA a dalšími spojenci, budou mít demokratické státy nejen dostatek síly k obraně mezinárodního míru a pořádku, ale budou stále představovat lákavý příklad pro všechny země, které budou chtít zlepšit život svých občanů.


Eurovolby 2024

Volby do Evropského parlamentu se v Česku uskuteční v pátek 7. a v sobotu 8. června 2024. Čeští voliči budou vybírat 21 poslanců Evropského parlamentu. Voliči v celé Evropské unii budou rozhodovat o obsazení celkem 720 křesel.

Video