I na ukrajinské straně jsou síly, kterým současný stav vyhovuje - i proto, že se oslabený prezident Porošenko nemůže naplno věnovat reformám a prosazovat boj proti korupci či dodržování ukrajinských zákonů.

I na ukrajinské straně jsou síly, kterým současný stav vyhovuje - i proto, že se oslabený prezident Porošenko nemůže naplno věnovat reformám a prosazovat boj proti korupci či dodržování ukrajinských zákonů. | foto: Reuters

KOMENTÁŘ: Mír na Ukrajině? Na obou stranách někomu nevyhovuje

  • 196
V Berlíně se scházejí Francois Holland, Angela Merkelová a Petro Porošenko, tedy tzv. normandská čtyřka - tentokrát ale bez ruského prezidenta Putina. Na pořadu jednání bude především ozbrojený konflikt na východě Ukrajiny, který v posledních dnech znovu nabírá na intenzitě.

Připomeňme si historii konfrontace. Po revoluci, která smetla zkorumpovaný promoskevský režim prezidenta Janukovyče, se zdálo, že by se Ukrajina mohla vymanit ze sféry ruského vlivu. Kreml se proto rozhodl Kyjev oslabit a zahájil proti svému sousedovi hybridní agresi.

Nejprve obsadil Krym. A protože se zdálo, že Ukrajina úplně ztratila schopnost sebeobrany, vyvolal v řadě ukrajinských měst nepokoje s cílem odtrhnout od Ukrajiny co největší pás země, sahající od ruských hranic ke Krymu a pokud možno i dál – přes Oděsu až k Podněstří.

Konflikt elit na Ukrajině oslabil i armádu

Moskvou řízené agresi hrála do karet celá řada okolností. Tou nejvýznamnější bylo zásadní oslabení ukrajinské ekonomiky a státu, způsobené dlouhým obdobím nekompetentní a především zkorumpované vlády. Konflikt elit, který vyvrcholil útěkem prezidenta Janukovyče ze země, se odrazil v nejrůznějších oblastech, včetně velení ozbrojených sil.

V prvních týdnech konfrontace nebylo jasné, komu jsou jednotliví velitelé loajální - zda nové, nebo staré vládě v Kyjevu, nebo třeba Kremlu. Svou roli hrálo i etnické, nebo spíše jazykové rozdělení Ukrajiny, které vidíme nejen na východě země. Při sčítání lidu z roku 2001 uvedla ruštinu jako svůj mateřský jazyk nadpoloviční většina obyvatel v Luhanské a Doněcké oblasti a také na Krymu.

Vladimír Votápek

Analytik Vladimír Votápek

Analytik mezinárodních vztahů a bývalý generální konzul ČR v Ruské federaci.

Je pravidelným hostem v elektronických médiích, kde komentuje vývoj v prostoru bývalého Sovětského svazu.

Jejich podíl je ale vysoký i v dalších oblastech, přičemž se takové obyvatelstvo obvykle koncentruje ve velkých městech, které také byly prvním cílem podvratných akcí Kremlu.

Obvykle byl dodržován následující scénář: ve městě se objevily skupinky mužů, vybavených zbraněmi, penězi a další technikou, kteří hledali místní nespokojence a dobrodruhy, aby spolu s nimi obsadili významné budovy státní správy. Šlo jim o vyvolání zmatku a vytvoření zdání lidového odporu, který jim měl umožnit verbování dalších vzbouřenců. Po několika týdnech nejisté situace a místních konfliktů (např. v Oděse) se odbojná zóna ustálila na části území Luhanské a Doněcké oblasti, kde byly pod patronací Moskvy vyhlášeny místní „lidové republiky“.

Pokus Kyjeva obnovit kontrolu nad uvedeným územím vedl ke vzniku ozbrojené konfrontace, která nesla mnoho znaků regulérní války, včetně intenzivního využívání tanků, dělostřelectva a dalších těžkých zbraní a ostřelování osídlených oblastí, ze kterých odešly statisíce uprchlíků.

Mezinárodní snaha o ukončení konfliktu vedla pod patronací OECD k dojednání tzv. prvního minského protokolu, který za Ruskou federaci podepsal její velvyslanec na Ukrajině Michail Zurabov, za Ukrajinu její druhý prezident Leonid Kučma, vůdcové vzbouřeneckých republik Alexander Zacharčenko a Igor Plotnickij, mezinárodní společenství bylo zastoupení velvyslankyní Heidi Tagliavini.

Poté, co se boje na východě Ukrajiny znovu rozhořely, vzaly Francie a Německo na sebe iniciativu a v rámci tzv. normandského formátu dojednaly na úrovni nejvyšších představitelů (Merkelová, Hollande, Porošenko, Putin) nové příměří a podepsání tzv. druhého minského protokolu, který se měl stát scénářem pro trvalé mírové uspořádání.

Mírový plán dosud významně nepokročil

I když příměří mělo vstoupit v platnost 15. února, ruská a povstalecká vojska boje nezastavila a v rozporu s dojednanou dohodou 18. února obsadila strategicky významné město Debalceve. I když srážky poté utichly, obě strany se periodicky obviňují z nedodržování mírového plánu, který zatím nijak významně nepokročil.

O tom, že hledání fungujícího scénáře řešení krize nebude snadné, svědčí i skromný výsledek poslední schůzky expertů ze zemí „normandské čtyřky“, kteří se na svém nedávném setkání nedostali dál, než k prezentaci rozdílných stanovisek obou stran konfliktu. Příčinou je, nade vší pochybnost, přetrvávající rozdíl v zájmech Moskvy a Kyjeva.

I když by naplnění minských dohod přineslo beztrestnost pro vzbouřence a zvláštní statut pro povstalecké regiony, vedlo by ale především k obnově kontroly rusko-ukrajinských hranic ze strany Kyjeva a k návratu státní správy, řízené legitimní vládou. To by znamenalo ukončení existence tzv. lidových republik, jako útvarů de facto nezávislých na Kyjevu. Tím by byl zmařen ruský plán na dlouhodobé oslabení Ukrajiny. Proto není tak těžké pochopit, proč není dosažení skutečného míru v zájmu Moskvy, ani místních rebelů. A proč mimo jiné dosud nebyly vytvořeny podmínky pro řádnou a efektivní práci pozorovatelské mise OBSE v zóně ozbrojených bojů.

Současný stav vyhovuje i některým silám na ukrajinské straně

Na druhou stranu je zřejmé, že i na ukrajinské straně jsou síly, kterým současný stav vyhovuje - ať už proto, že válečné dodávky znamenají pro některé skupiny velké zisky, nebo proto, že oslabený Porošenko se nemůže naplno věnovat reformám a prosazovat boj proti korupci či dodržování ukrajinských zákonů.

Je tedy zřejmé, že celoevropský zájem na zastavení bojů a pokud možná co nejdůslednější návrat k „normálnímu“ životu nesdílí všechny strany konfliktu.

Snad proto byl pro nejbližší schůzku zvolen formát „redukované“ normandské čtyřky. Tím se vytvoří prostor k tomu, aby se mohl prezident Porošenko, bez přítomnosti Vladimír Putina, domluvit se svými partnery z Německa a Francie na tom, co Ukrajina potřebuje a jak jí mohou evropské země pomoci. Nejde přitom jenom o podporu v ozbrojeném konfliktu s Ruskem, ale také o řešení ekonomické krize, která decimuje ukrajinský HDP, a tím i schopnost Kyjeva splácet své dluhy vůči mezinárodním věřitelům.


Eurovolby 2024

Volby do Evropského parlamentu se v Česku uskuteční v pátek 7. a v sobotu 8. června 2024. Čeští voliči budou vybírat 21 poslanců Evropského parlamentu. Voliči v celé Evropské unii budou rozhodovat o obsazení celkem 720 křesel.

Video