Počátkem roku 2014 se Rusko jevilo jako bohatá země, schopný organizátor zimních olympijských her v Soči a všeobecně respektovaný člen nejprestižnějšího klubu G8. Jen málokdo si uvědomoval, že ruská ekonomika spěje do krize.
Mezinárodní společenství dlouhé týdny nechápavě hledělo na ruskou agresi proti Ukrajině, která začala obsazením Krymu a pokračovala vyvoláním separatistických bojů na Donbasu a dalších místech. Nakonec se zmohlo jenom na formální protesty a přijetí měkkých ekonomických sankcí. Nicméně na místo politiky zasáhla ekonomika. Pokles světových cen na ropu a další energetické suroviny odhalil slabiny ruského hospodářství a ruští občané se museli v roce 2014 smířit s prvním poklesem životní úrovně.
Během následujícího roku se situace RF (Ruská federace) dále zhoršovala. Částečně kvůli dobrodružné zahraniční politice Kremlu, především ale proto, že vedení země nedokázalo přijít s jakoukoli smysluplnou strategií obnovy ruského hospodářství a zvýšení konkurenceschopnosti. Autoritářský politický systém, tvrdě podřízený prezidentu Putinovi a hrstce jeho blízkých, nedokáže generovat nové politické vůdce, ani myšlenky. Ekonomika, hluboce zasažená korupcí a spoutaná politickou sférou, neumí pružně reagovat na měnící se podmínky světové ekonomiky.
Výsledkem je stav, kdy ruské vedení jenom čeká, až se zvýší ceny na energie a země se bude moci vrátit k předchozímu utrácení přebytků z těžby a exportu surovin. Přitom tiše doufá, že se to stane dříve, než utratí všechny své, kdysi bohaté, devizové rezervy. Optimista se může utěšovat, že ruská vláda přitom nedělá žádné velké chyby. Realista ale vidí, že tato strategie nikam nevede...
Krize není, krize je...
Vladimír Votápek Analytik mezinárodních vztahů a bývalý generální konzul ČR v Ruské federaci. Je pravidelným hostem v elektronických médiích, kde komentuje vývoj v prostoru bývalého Sovětského svazu. |
Zatímco ještě v prosinci 2015 tvrdil prezident Putin, že země má krizi již za sebou, v lednu 2016 už celá řada špičkových ruských politiků i ekonomů varuje obyvatele, aby se připravili na horší časy. Dnešní situace je obecně srovnávána s krizí roku 2008 - ovšem s tím rozdílem, že tehdy ruská vláda dokázala pumpováním prostředků do výroby a sociální oblasti otupit nejhorší dopady krize na průměrné obyvatele.
Současná situace je jiná. Vláda nestíhá ani indexovat penze, nezaměstnanost stoupá a v Rusku roste skupina obyvatel, žijících pod hranicí chudoby. Z pohledu střední Evropy se může zdát, že to není náš problém. Česko a Německo jsou země EU s nejnižší mírou nezaměstnanosti. Hospodářství roste slušnými tempy a Česká národní banka má přesně opačný úkol, než její ruští kolegové. Tedy jak zabránit deflaci a jak co nejvíc pozdržet posilování kurzu koruny.
Jenomže i v tomto případě platí, že v našem propojeném světě jsme vzájemně závislí. Že na špatné vládnutí v jedné zemi doplácí nejen místní obyvatelé, ale i jejich sousedé a další země mezinárodního společenství.
Co přinese rok 2016?
Začátkem roku je vhodný čas položit si otázku: Co můžeme očekávat od Ruska v roce 2016?
Vycházejme především z toho, že Kreml neprovede zásadní změnu svého zahraničně politického kurzu. Hlavní témata ruské zahraniční politiky budou – alespoň v prvních měsících letošního roku – stejná jako v předchozím roce. Tedy podpora proruských separatistů na východě Ukrajiny a spojenectví s Bašarem Al Assadem v Sýrii. Nízké ceny ropy a z nich plynoucí ruské ekonomické problémy snad zabrání eskalaci angažmá Kremlu na Ukrajině.
Ale stav „zamrzlého konfliktu“ umožňuje Moskvě s poměrně malými náklady udržovat Kyjev ve stavu mezi mírem a válkou a účinně brání prezidentu Porošenkovi v prosazování vnitřních reforem a sbližování s Evropou. Očekávat tedy, že Kreml pomůže vyřešit ukrajinskou krizi, by bylo nerealistické. A to přesto, že mír na Ukrajině a s ním související zrušení sankcí by jistě Kremlu usnadnilo překonání ekonomických problémů.
S trochu větším optimismem snad můžeme přistupovat k otázce, jak dlouho bude Rusko pokračovat ve svém angažmá v Sýrii. Svůj hlavní cíl – udržení námořní základny ve Středozemním moři – může Moskva dosáhnout i bez Assada. Máme proto určitou naději, že Kreml nebude bránit dosažení dohody, která by ukončila válku všech proti všem a umožnila by zatlačení Islámského státu na úroveň teroristických skupin, skrývajících se v ilegalitě a pronásledovaných zvláštními službami mezinárodního společenství.
Pravdou je ale také, že Moskva může prodlužováním syrské občanské války vyhánět ze země další a další uprchlíky, kteří zatěžují jak okolní země, tak i Evropskou Unii. Oslabování EU a především snaha zabránit prohlubování její integrace, je dlouhodobou prioritou Kremlu. Proto se můžeme dočkat i toho, že se prezident Putin pokusí najít v tenčícím se státním rozpočtu prostředky pro pokračování relativně levného bombardování Sýrie.
Bez investorů
Další výzvy ruské zahraniční politiky už nejsou pro Evropu tak palčivé. Ve Střední Asii se vyostřuje boj o vodu a bude zajímavé sledovat, zda a jak se ruská diplomacie v této nejednoznačné situaci zorientuje. Kreml také hledá cesty, jak zvýšit svůj vliv v Afghánistánu. Rusko se určitě pokusí využít odvolání sankcí proti Teheránu a prosadit se na místním trhu – například dodávkami jaderných technologií.
S jistou mírou pobavení můžeme sledovat, zda Moskva bude pokračovat v kurzu na sebeizolaci v mezinárodním společenství. Poté, co Kreml zhoršil své vztahy se západními zeměmi, se pokusil udělat z nouze ctnost a deklaroval přesun svých priorit do Asie (v první řadě do Číny) a do zemí BRICS. Čas ale ukazuje, že ani čínští, indičtí nebo brazilští investoři se do Ruska nijak nehrnou. Moskva se nepodílí ani na projektu Trans-atlantického partnerství, což dále zhoršuje její mezinárodní postavení.
Součástí hledání alternativ vztahů se Západem mělo být také prohloubení partnerství s Tureckem. Ovšem nesmyslně tvrdá reakce na incident s ruským bombardérem, sestřeleným po narušení tureckého vzdušného prostoru, znehodnotila dlouhodobé úsilí ruské diplomacie. Moskva se tak dostala do situace, kdy nedisponuje žádnou spolehlivou pozemní cestou pro stavbu nových tras pro export surovin do Evropy.
A to by mohl být pro Kreml vážný problém. Svůj export do Evropy se snaží zvýšit celá řada producentů – Saúdskou Arábií počínaje a americkými těžaři konče. Moskva proto může jednoho dne zjistit, že její místo na evropském trhu je z velké části obsazené.
