Jenomže od té doby se Rusko dopustilo nevyprovokované agrese proti Ukrajině, v rozporu s mezinárodním právem a svými vlastními slavnostními závazky okupovalo Krym a na východě Ukrajiny rozpoutalo krvavý konflikt. Moskva se proto stala terčem nejrůznějších formálních i neformálních sankcí, k nimž mimo jiné patří i zásada, že slušní politici se nestýkají s ruskými představiteli, a tím méně s prezidentem Putinem, nad rámec technicky nutných jednání.
Vladimír VotápekAnalytik mezinárodních vztahů a bývalý generální konzul ČR v Ruské federaci. Je pravidelným hostem v elektronických médiích, kde komentuje vývoj v prostoru bývalého Sovětského svazu. |
Rozhodnutí Miloše Zemana navštívit Rusko proto není vhodné a ještě méně šťastné jsou výroky, kterých se v rámci mediální přípravy své cesty dopouští. Aniž bychom chtěli spekulovat o tom, co k nim hlavu českého státu vede, můžeme konstatovat, že mají jedno společné: velmi vyhovují kremelské propagandě.
Vítězství ve druhé světové válce je základním kamenem ruské národní hrdosti. Západní bojkot moskevských oslav je proto pro Putinovy propagandisty velmi nepříjemný. Aby Kreml nemusel přiznat, že jeho agrese proti Ukrajině způsobila zásadní zhoršení mezinárodního postavení Ruska, snaží se západní bojkot bagatelizovat, případně svádět na pikle Washingtonu, který údajně zastrašuje evropské představitele.
Vyjádření pana prezidenta, že se nenechá poučovat americkým velvyslancem o tom, zda je nebo není vhodné účastnit se vojenské přehlídky v Moskvě, proto musela Kremlu znít jako kůry andělské. Co na tom, že se Andrew Schapiro snažil být velmi diplomatický a na dotaz redaktora České televize se zjevnou zdrženlivostí odpověděl, že není na něm, aby říkal českému prezidentovi, co má, nebo nemá dělat. Ruskému občanu se dostane sdělení, že se český prezident „musel“ ohradit proti „nátlaku“ Američanů.
Úvahy o sankcích vypadají, jak kdyby si je Kreml objednal
Také Zemanovy úvahy o vhodnosti a účinnosti sankcí vypadají, jako by si je Kreml na Pražském hradě objednal. I když jsou západní sankce krajně zdrženlivou reakci na ruskou agresi, přece jenom mají na ruskou ekonomiku určitý dopad a oficiální propaganda je nemůže popřít. Může je ale bagatelizovat a především vytvářet dojem, že si je vlastně většina Evropanů nepřeje. Do podobného soudku patří i prezidentské řeči o tom, kdo si na Ukrajině přeje nebo nepřeje mírové vyřešení konfliktu. Kreml jistě uvítá i jeho zmatené výroky o tom, že se buď Rusko stane členem EU, nebo se Evropská unie začlení do Ruské federace.
Jestliže prezident Zeman vzbuzuje rozpaky již svými výroky, zveřejněnými během přípravy na moskevskou návštěvu, pak musíme s určitým napětím sledovat, jakých vyjádření se dopustí přímo v Moskvě, až se stane objektem kremelské pohostinnosti. Prostor k tomu bude mít více než dostatečný, včetně hodinového jednání s Vladimírem Putinem.
Nedejme se mýlit skutečností, že reálné pravomoci hlavy českého státu jsou omezené a prezidenti tak vlastně nemají o čem jednat. Miloš Zeman hodlá, podle slov pana Ovčáčka, s Vladimírem Putinem debatovat především nad ekonomickými tématy a také o dopravní infrastruktuře. Když bude tázán, řekne něco i k Ukrajině. Tož tak. Když se Miloš Zeman naposledy, tehdy ještě jako premiér, pustil do řešení ruského dluhu, stálo nás to odhadem 70 miliard korun. Doufejme proto, že jednání o nových českých pohledávkách v Rusku bude méně kreativní.
Snad se shodneme na tom, že jistá uměřenost a dostatečná reflexe možných dopadů vlastních výroků by měla být základní výbavou každého seriózního politika. Tím více to platí pro každého, kdo se dostává do styku s Kremlem.
Putinovská propaganda se totiž snaží kolem chyb a zločinů ruského vedení vytvářet cosi jako informační mlhu. Když už nemohou plně popřít realitu, snaží se alespoň zveřejňováním nepravdivých, pokroucených, vnitřně rozporných informací ve svých občanech vyvolat dojem, že situace je složitější, než tvrdí kritikové Kremlu. S výhodou přitom využívají skutečnost, že ve svobodných zemích je nutně spektrum názorů politiků, akademiků a různých osobností velmi široké. V pochopitelném zájmu zaujmout veřejnost se zveřejňují i velmi okrajové a často kontroverzní výroky, které je tak snadné využít pro kremelskou propagandu. Co na tom, že nepředstavují mainstream, co na tom, že jsou často vysloveny v určitých souvislostech, ze kterých je není korektní vytrhovat. Pro zmatení ruské veřejnosti je každý takový výrok dobrý.
Dokonce i takový zdánlivě nevinný výrok, že by bylo výhodné mít Rusko na své straně v boji s mezinárodním terorismem obecně a s Islámským státem zvlášť, je nešikovný. Ono to totiž zní, jako by nám chtěl Kreml pomáhat a nějaký zloduch (nejlépe Bílý dům) mu v tom brání. Skutečně je přesně opačná. To Rusko se svými kroky vylučuje ze společenství důvěryhodných států. Rusko sice neustále hovoří o nutnosti boje proti terorismu, ale praktickými činy takovému úsilí nijak nepomáhá. Prodej raketových komplexů Teheránu a jeho podpora íránské snahy o získání jaderné zbraně je jenom jeden příklad za mnohé.
Možná by to měl někdo bývalému prognostikovi vysvětlit a přesvědčit ho, aby si uložil při návštěvě Moskvy cosi jako bobříka mlčení.
