21. února 2014 Rusko anektovalo ukrajinský poloostrov Krym. Moskva tím porušila mezinárodní právo (mj. Chartu OSN, Helsinský závěrečný akt a Budapešťské memorandum). Ruskou agresi odsoudila naprostá většina zemí. Pro rezoluci Spojených národů č. 68/262, vyzývající mezinárodní společenství, aby neuznalo ruskou anexi Krymu, hlasovalo 100 států, zatímco na stranu Ruska se postavilo pouze deset zemí, které hlasovaly proti rezoluci: Bělorusko, Kazachstán, Venezuela, Bolívie, Nikaragua, Kuba, Jižní Súdán, Zimbabwe, Sýrie a Severní Korea.
Vladimír VotápekAnalytik mezinárodních vztahů a bývalý generální konzul ČR v Ruské federaci. Je pravidelným hostem v elektronických médiích, kde komentuje vývoj v prostoru bývalého Sovětského svazu. |
Kreml se snažil dát anexi právní podobu. Na okupovaném poloostrově záhy proběhlo referendum, v němž se údajně pro připojení k Ruské federaci vyslovilo 96,77 % hlasujících. Moskva připojení Krymu zdůvodňuje pestrým konglomerátem argumentů, které sahají od ochrany lidských práv, přes historické a kulturní vazby, až po vojensko-strategické důvody. Podle různých výroků mělo jít o ochranu práv Rusů, žijících na Krymu, odvetu za svržení ukrajinského prezidenta Janukovyče, prevenci zrušení základny ruské Černomořské fotily na Krymu, případně obranu před příchodem vojsk NATO na Ukrajinu.
Je zajímavé, že velmi závažný argument proti této oficiální ruské argumentaci poskytl veřejnosti sám ruský prezident, který v dokumentárním pořadu „Krym - cesta do vlasti“ tvrdil, že po svržení Viktora Janukovyče vydal příkaz, aby vedoucí ruských zvláštních služeb pracovali na „návratu Krymu“, tedy na jeho anexi.
Je otázkou, nakolik je načasování, uváděné kremelským vládcem, přesné. Operace, podobné ruské okupaci Krymu, se obvykle připravují měsíce. Proto je podle mého názoru zřejmé, že rozhodnutí o připojení Krymu muselo padnout dlouho před tím, než v Kyjevě zvítězila revoluce proti Janukovyčovu režimu. Nicméně v tom podstatném se Putinova slova shodují s tím, co napovídá zdravý rozum. Okupace Krymu byla naplánovaná agrese, jednostranný krok Moskvy.
Z hlediska prognózy dalšího chování Kremlu je důležité pochopit, proč se Rusko do uvedeného dobrodružství vůbec pouštělo. Proč Moskva riskovala zhoršení vztahů a mezinárodní izolaci, hospodářské a politické sankce, případně válku. Vypadá to, že se sešly dvě skupiny důvodů. Za prvé se Kreml domníval, že mu nehrozí významné komplikace. A za druhé to bylo pro Putina velmi výhodné vnitropoliticky.
Kreml jasně viděl, že ukrajinský stát je v hluboké krizi. Svržení Janukovyčova režimu dále oslabilo soudržnost orgánů státní moci, což se projevilo např. v tom, že ukrajinská armáda byla v době krymské krize zcela neakceschopná. Jistě, ruské jednotky umístěné na Krymu byly schopné případný odpor ukrajinských vojáků potlačit, ale to lze jen stěží uznat za důvod, proč ukrajinské velení neudělalo prostě nic, aby předešlo ztrátě Krymu, včetně tam umístěného loďstva.
Putin zároveň potřeboval provést operaci, která by odpoutala pozornost ruských voličů od skutečnosti, že se ruská ekonomika ocitla v problémech. Hodlal zamaskovat slabé výsledky svého patnáctiletého vládnutí.
Ne, že by se Rusové neměli lépe, než v roce 1998. Ale ve srovnání s tím, jaký dar Rusko dostalo v podobě dekády velmi vysokých cen na ropu, plyn a další suroviny, je výsledek žalostný. A co především - vůbec se nepodařilo snížit závislost země na exportu surovin, nepodařilo se snížit korupci a nehledě na určité systémové výhody, které Rusku dává solidní úroveň vzdělání a velikost vnitřního trhu, konkurenceschopnost největšího světového státu je slabá. To se plně ukázalo při současném poklesu cen ropy.
Dlužno podotknout, že z hlediska popularity přinesla anexe Krymu ruskému prezidentovi očekávané dividendy. Jeho popularita uvnitř Ruska vzrostla a stále se drží na vyšší úrovni než před krizí. Inspirován úspěchem spustil další etapu svého plánu, když vyslal na východ Ukrajiny skupiny záškodníků.
Vybaveni zbraněmi a finančními prostředky zorganizovali násilné útoky na orgány státní správy a v několika městech fakticky převzali moc. Jejich pokusy nebyly všude úspěšné, ale v Luhansku a Doněcku se jim podařilo vyhlásit tzv. lidové republiky a v ozbrojeném boji dokázali vzdorovat ukrajinské armádě. S pomocí ruských vojáků a ruských zbraní se prosadili jako strana pro jednání garantované Německem a Francií. I když se dnes boje v zásadě zastavily, Moskva dosáhla svých cílů. Její loutky ve vedení obou samozvaných útvarů budou na Kyjevu požadovat vše, co si jenom Moskva vzpomene a především - mohou blokovat integraci Ukrajiny do euroatlantických struktur. A pokud by se Kyjev vzpíral, Kreml může kdykoli rozpoutat nové kolo bojů.
Z tohoto hlediska je roční výročí okupace Krymu pro Evropu vážným varováním. Nejednotná a opatrnická Unie nenašla účinný recept na to, jak zacházet s agresorem. Nejen, že jsme zatím neuměli pomoci Ukrajině, ale zatím není zřejmé, že budeme schopni bránit sami sebe, pokud se Kreml rozhodne pokračovat v agresi dál na Západ a rozpoutá hybridní válku například proti Pobaltí.
