I když se strany (pondělní schůzky v Berlíně se zúčastnili prezidenti Francie Francois Hollande, Ruska Vladimir Putin, Ukrajiny Petro Porošenko a kancléřka Angela Merkelová, pozn.red.) formálně dohodly na vypracování tzv. cestovní mapy realizace Minských dohod, šance na skutečné řešení krize nejsou o nic větší než před summitem. O tom svědčí mj. skutečnost, že už druhý den po jednání Moskva a Kyjev vykládají závěry schůzky různě.
Boje na východě Ukrajiny vypukly na jaře 2014. Ruská federace tehdy nejprve okupovala Krym a pak se pokusila od Ukrajiny odtrhnout území tzv. Novoruska. I když se ukrajinské vládě podařilo ruskou diverzi v řadě měst a regionů potlačit, na části území Doněcké a Luhanské oblasti Kreml uspěl, když zde byly vyhlášeny tzv. lidové republiky, které odmítly poslušnost Kyjevu a se zbraní v ruce se bránily obnovení ústavního pořádku.
Snaha ukrajinské vlády prosadit svou suverenitu nad odtrženeckým územím vedla k eskalaci bojů, které na sebe postupně vzaly rysy pravidelné války, vedené i s využitím těžkých zbraní, jako tanků a dělostřelectva. Na povstalecké straně se do bojů zapojila technika, dobrovolníci i pravidelné jednotky ruské armády, o čemž mj. svědčí tragédie letadla Malaysia Airlines 17 (MH17), který byl nad separatistickým územím sestřelen ruskou raketou systému Buk.
Vladimír Votápek Analytik Vladimír Votápek Analytik mezinárodních vztahů a bývalý generální konzul ČR v Ruské federaci. Je pravidelným hostem v elektronických médiích, kde komentuje vývoj v prostoru bývalého Sovětského svazu. |
V září 2014 a poté v únoru 2015 byly podepsány tzv. Minské protokoly, které po zastavení bojů (od první minuty 15. února 2015) a stažení těžkých zbraní od linie bojů, měly vést k dalším krokům (umožnit misi OBSE monitorovat situaci, poskytnout povstaleckým provinciím zvláštní právní statut v rámci Ukrajiny, vyhlásit amnestii pro povstalecké bojovníky, uskutečnit výměnu zajatců a povolit dodávky humanitární pomoci, obnovit na separatistickém území výplatu sociálních dávek a penzí z ukrajinského státního rozpočtu, zajistit kontrolu hranic ze strany kyjevské vlády, odsunout všechna zahraniční vojska, odhlasovat ústavní reformu a konečně provést svobodné volby).
Minské dohody byly porušovány od prvního okamžiku. Kreml nedodržel stanovený začátek příměří, útočil na ukrajinskou armádu ještě 18. února a vytlačil ji tak ze strategicky významného území kolem města Debalcevo.
Dosavadní výsledky Minských dohod a jednání tzv. Normanské čtyřky jsou až dosud proto hubené. Jediné, co se skutečně podařilo prosadit, je odsun těžkých zbraní od linie fronty, což vedlo ke snížení intenzity bojů a zmenšení lidských ztrát na obou stranách. Povstalci zatím neumožnili misi OBSE pracovat bez překážek, ani nedovolili Kyjevu obnovit kontrolu nad hranicemi s Ruskou federací. Zákon o zvláštním statutu Donbasu, schválený ukrajinským parlamentem v březnu 2015, byl kritizován jak ukrajinskou opozicí, tak separatisty a Moskvou.
Na „cestovní mapě“ bude řada objížděk
Je zjevné, že celoevropský zájem na uklidnění situace na východě Ukrajiny nesdílejí všechny strany konfliktu. Normalizace situace, zavedení vlády práva a provedení skutečně svobodných voleb by především znamenalo konec současného vedení povstaleckých „republik“.
I když by se díky amnestii možná vyhnuli trestní odpovědnosti, ztratili by své současné postavení, které jim umožňuje rozkrádat místní, beztoho chudé, zdroje. Také Moskva nemá důvod, aby pomáhala Kyjevu obnovit suverenitu nad Donbasem. Kreml potřebuje Ukrajinu co nejslabší a v tom mu skvěle pomáhá zamrzlý konflikt, který Moskva může podle svých potřeb snadno eskalovat a pak zase uklidňovat.
Budiž poznamenáno, že i na ukrajinské straně jsou síly, které se naučily využívat stávající konflikt pro své vlastní obohacování. Skupiny, kterým boje na Donbasu pomáhají zpomalovat ekonomické a právní reformy a udržovat tak systém, charakterizovaný vysokou mírou korupce a rozkrádáním společenského bohatství.
Také Evropa dala opakovaně najevo, že i když podporuje ukrajinskou územní celistvost a suverenitu, není ochotna vyvinout na Kreml skutečně citelný tlak. EU sice proti Moskvě schválila a zatím dodržuje ekonomické sankce, ale tato opatření nejsou ani zdaleka tak účinná, aby donutila Putina k ústupkům.
Jak bude v této situaci vypadat „cestovní mapa“, zmíněná v úvodu, není moc jasné. Nicméně lze očekávat, že na ní bude řada objížděk, jednosměrných ulic a zákazů vjezdu. O její složitosti svědčí mezinárodní reakce na prohlášení Petra Porošenka, učiněném po návratu z Berlína.
Ukrajinský prezident prohlásil, že v Doněcku by měla být rozmístěna ozbrojená mise OBSE a že povstalci mají Kyjevu vrátit kontrolu na městem Debalcevo, obsazeném v rozporu s Minskými dohodami. Návrat Debalceva vzápětí jednoznačně odmítl Kreml a rozmístění mise OBSE zatím nepotvrdili ani Německo a Francie.
Zdá se, že i nyní, stejně jako v minulosti, drží klíče k míru v rukou Moskva. Pokud by nepokračovala ve své podpoře separatistů, místní „republiky“ by se zhroutily jako domky z karet. Otázkou ovšem je, proč by to Kreml měl udělat, když mu současná situace vyhovuje.
Podle některých komentátorů by kartami mohla nově zamíchat krize v Sýrii. Rusko je stále hlasitěji obviňováno z páchání válečných zločinů a evropští představitelé začali hovořit o zavedení dalších sankcí proti Moskvě. To by Kreml jistě nepotěšilo. Ale pro Ukrajinu to nemusí znamenat nic významného. Putin přišel na pomoc Assadovi mj. proto, aby získal nové karty do své hry se světovým společenstvím. A pokud by mu opravdu hrozily nepříjemné sankce, vždy může odhodit nějakou kartu v syrské barvě a ponechat si tak trumfy pro hru o Ukrajinu, která je pro něj mnohem důležitější, než Blízký východ.
Map. Situation in eastern #Ukraine September 21, 2016, 00:00 EET https://t.co/1mF2oLAdZC
