Oznámení o tom, že se poprvé od roku 2014 sejde německá kancléřka Merkelová a ruský prezident Putin k rozhovorům, přesahujícím účelové schůzky pro řešení konkrétních neodkladných problémů, bylo svým způsobem překvapivé. Hlavní otázkou bylo, co schůzka vlastně může přinést. Zda a jak se oběma vrcholným představitelům podaří překlenout propast, kterou mezi oběma stranami vytvořila ruská anexe Krymu a agrese proti Ukrajině. Německo, jako jeden z klíčových států EU, se stalo architektem a nejdůležitějším zastáncem protiruských sankcí, což významně zatížilo bilaterální relaci.
Vladimír Votápek Analytik mezinárodních vztahů a bývalý generální konzul ČR v Ruské federaci. Je pravidelným hostem v elektronických médiích, kde komentuje vývoj v prostoru bývalého Sovětského svazu. |
Německo-ruské vztahy jsou přitom pro obě strany velmi významné a – pomineme-li ruskou avanturistickou zahraniční politiku – mohly by se rozvíjet k prospěchu nejen obou zemí, ale i celé Evropy.
Německo je s dvaceti miliardami dolarů jedním z nejvýznamnějších zahraničních investorů v Rusku. Celkový obrat německých firem, registrovaných v Rusku, představuje zhruba padesát miliard dolarů. Podnikatelské kruhy v obou zemích jsou zvyklé spolupracovat a pro podporu vzájemného byznysu je vytvořena řada pomocných mechanismů: německo-ruskou meziresortní komisí pro strategickou spolupráci v ekonomice a financích počínaje a Kremlem podporovaným Valdajským fórem konče. Kancléřka Merkelová je proto od počátku ukrajinské krize pod citelným tlakem německých obchodních kruhů, aby se vzájemné vztahy co nejdříve vrátily ke stavu před rokem 2014.
Dva monology
Je obdivuhodné, jak klidně a přitom neochvějně šéfka německé vlády opakuje a dodržuje základní pravidlo, stanovené bezprostředně po ruské agresi. Totiž že základní podmínkou pro odvolání sankcí je naplnění Minských dohod.
Tato ujednání jsou sice pro svou nevyváženost terčem oprávněné kritiky, nicméně jejich existence nejen přispěla k relativnímu uklidnění situace, ale především vytvořila alespoň nějaký rámec, který je možné použít pro hodnocení aktivit jednotlivých stran a měření chudičkého pokroku v řešení ukrajinské krize. A toto měřítko Berlínu a celé Evropě ukazuje, že Kreml svou agresi nehodlá ukončit. Svou podporou loutkových režimů, ovládajících části Doněcké a Luhanské oblasti, naopak dál prodlužuje krizi, ohrožující nejen ukrajinskou státnost, ale i mír v celé Evropě.
Už před schůzkou bylo proto zřejmé, že kromě témat, jako jsou příprava summitu G20 v Hamburku a vývoj v Sýrii, bude jednání ovládat právě ukrajinská otázka. A toto očekávání se naplnilo. V otázce přípravy setkání v Hamburku se nevyskytly žádné větší problémy. Ostatně fórum G20 je jedním z mála jevišť, kde se může Putin ukazovat jako respektovaný světový státník a tak je sám zainteresován na jeho dobré přípravě. Zátěží schůzky se trochu překvapivě nestalo ani trvající utrpení civilního obyvatelstva v Sýrii. Zato ruská neochota zastavit svou agresi proti Ukrajině a naplnit svůj díl povinností, plynoucích z Minských dohod, zásadně a negativně ovlivnilo výsledek schůzky. I když obě strany dodržovaly pravidla profesionální zdvořilosti, na společné tiskové konferenci bylo zřejmé, že namísto dialogu jsou mezi Berlínem a Moskvou ke slyšení pouze dva monology, které sice někdy používají stejná slova, jejich význam je ale zásadně jiný.
I když se zdá, jako by Putinova pozice byla neprůstřelná, není tomu tak. Trvající ekonomická krize, spolu s mezinárodními sankcemi a pokračující faktickou izolací v mnoha významných zahraničněpolitických otázkách, krok za krokem oslabují Rusko i samotného Putina. Na tom nic nemění ani jeho případné jednotlivé úspěchy, ke kterým je jistě možné počítat ruskou kampaň v Sýrii.
Přehlížená témata
Projevem ruské slabosti a nedostatku relevantních argumentů byl například prezidentův pokus odvést pozornost od vlastní odpovědnosti za situaci na Ukrajině připomenutím tragédie, ke které došlo v r. 2014 v Oděse. Vladimír Putin bez nějakého patrného důvodu při tiskové konferenci zmínil třetí výročí těchto událostí a volal po potrestání viníků, kterými patrně nemyslel sám sebe, ale legitimní ukrajinskou vládu.
Připomeňme si, že boje v Oděse byly součástí širšího pokusu Kremlu rozvrátit ukrajinskou státnost a převzít s pomocí diverzantů a místních chaotů moc v co největším počtu velkých měst. Kromě jiných míst došlo ke srážkám i v uvedeném městě na pobřeží Černého moře. Separatisté tehdy obsadili místní Dům odborů a snažili se opakovat scénář, se kterým jiní ruští agenti uspěli v Luhansku a Doněcku. I když prokremelská média tvrdila a tvrdí, že následný požár byl masakrem poklidné demonstrace, skutečnost je taková, že šlo o legitimní zásah provládních sil proti ruským diverzantům. Smrt desítek mužů je jistě politováníhodná, ale odpovědnost za tato úmrtí jistě neleží na Kyjevu, ale naopak na Kremlu, který boje vyprovokoval.
Putin si telefonoval s Trumpem, domluvili si první osobní setkání |
Dodejme, že kancléřka Merkelová, která už v minulosti několikrát prokázala odolnost proti Putinovým trikům, se ani tentokrát nenechala vyprovokovat a nevedla nesmyslné diskuse o neexistující vině ukrajinské vlády. Raději připomenula svou starost o osud čečenských homosexuálů, které režim Ramzana Kadyrova pronásleduje v rozporu s mezinárodními standardy i zákony samotné Ruské federace. Figuru „přehlédnutí tématu“ následně použil i Vladimír Putin, kterého kritika situace v Čečensku dostává do nepříjemné situace. Sám se svého času dostal k moci na vlně snahy o pacifikaci této kavkazské země a od té doby potřebuje, aby mohl navenek prezentovat situaci v Čečensku jako klidnou a stabilní.
Závěrem je tedy možné konstatovat, že německo-ruská schůzka na nejvyšší úrovni nenaplnila ani pesimistické, ani optimistické scénáře a v souladu s očekáváním většiny komentátorů nepřinesla nic nového. Ale přesto nebyla zbytečná. V dnešním světě alternativních pohledů na realitu a argumentačních veletočů takových politiků jako je americký prezident je úlevné vidět světového lídra, jak s klidem odporuje lživé argumentaci a prosazuje sice umírněné, ale alespoň nějaké tresty pro agresora, ohrožujícího světový mír
Navíc ten, kdo potřebuje zlepšení vzájemných vztahů, není ani tak Německo, jako především Rusko. Nijaký výsledek summitu v Soči tak sice není vítězstvím Merkelové, ale je porážkou Putina.
