Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

DOKUMENT: Zlobu pravdoláskovců jsem očekával, píše Václav Klaus

  16:25aktualizováno  16:25
Exprezident Václav Klaus obdržel minulý týden ve Washingtonu Trumanovu-Reaganovu medaili svobody. Ta se uděluje osobnostem, které prokázaly celoživotní oddanost demokracii a byly vždy odpůrci komunismu a jiných forem tyranie. Ocenění vyvolalo značné rozpaky. Klaus se proti kritice ohradil. Přečtete si jeho komentář.

Exprezident Václav Klaus přišel podpořit volební blok Hlavu vzhůru Jany Bobošíkové (19. září 2013). | foto:  Dan Materna, MAFRA

Zlobu pravdoláskovců jsem očekával, její míru nikoliv. Nutí mne to říci několik slov, i když do jisté míry za mne skvěle promluvil Tomáš Haas na Neviditelném psu (14. 10. 2013).

1. Že bych měl dostat Truman-Reaganovu medaili svobody, jsem neočekával a ani nijak jsem k tomu nepřispěl. Ještě počátkem září 2013 jsem nevěděl, že taková cena existuje.

2. Tuto cenu mi udělila nadace The Victims of Communism Memorial Foundation svým vlastním rozhodnutím. Tato nadace je organizačně i názorově blízko daleko známější Heritage Foundation, se kterou mám již dvě desetiletí velmi dobré vztahy. Mnohokrát jsem mluvil na jejích akcích. V závěru 90. let organizovala v deseti největších městech USA cyklus přednášek o svobodě (který pak vyšel knižně) - bylo to 8 Američanů a z Evropy Margaret Thatcherová a já. Mimochodem, to jsem považoval za větší ocenění než dnešní cenu.

Glosa: Klaus by měl medaili vrátit

Udělení medaile Václavu Klausovi vyvolalo u některých odborníků nesouhlasné reakce. Svou glosu pro server iDNES.cz napsal Mikuláš Kroupa z neziskové společnosti Post Bellum, která připravuje projekt Příběhy 20. století,. Najdete ji zde.

3. Tato medaile není medailí za disent, je medailí těm, kteří se s komunismem utkávali a utkávají v nejrůznějších formách a způsobech. Není zúžením střetávání se s komunismem na jednu, u nás - po pádu komunismu - tak se prosadivší formu. Jako člověk, který komunismus prožil (skončil, když mi bylo 48 let), jsem od počátku nesouhlasil s tím, že si u nás souboj s komunismem monopolizovala jedna skupina lidí. Jejich osobní odvahu nijak neumenšuji, polemizoval bych však s jejich vlastní interpretací vlivu jaký mělo jejich působení pro pád komunismu.

4. Nikdy jsem - na rozdíl od mnoha jiných - nebyl členem komunistické strany, a proto nemám žádný důvod to nějak krkolomně vysvětlovat či obhajovat.

5. V 60. letech jsem jako mladý, začínající ekonom pracoval v Šikově Ekonomickém ústavu ČSAV, který připravil tehdejší - relativně radikální - ekonomickou reformu, která nakonec vedla až k srpnu 1968. (Reformu udělali ti o generaci starší, nijak se za jejího autora nepovažuji, spíše jsem ji velmi brzy začal kritizovat za její nedostatečnou hloubku.) V té době jsem začal vedle odborných textů psát i publicistické texty, včetně známých komentářů v Literárních novinách s podpisem Dalimil.

6. V čistkách po srpnu 1968 jsem byl z Ekonomického ústavu ČSAV vyhozen jako "lídr nemarxistických ekonomů", který podle tehdejších výroků nebyl pouhým "revizionistou", kteří chtěli komunismus reformovat (čili zlepšovat) - jako mnoho tehdejších reformátorů - ale který ho chtěl opustit. Byl jsem také zbaven možností dále učit na vysoké škole a mnoha dalších věcí. Bylo by dobré nevytvářet nějaké nové mýty a nepravdy.

7. Zaměstnání - proti mému předchozímu postavení velmi podřadné - jsem našel na nejnižším stupni bankovní hierarchie, na okresní pobočce SBČS (Státní banky československé). Odmítám tvrzení řady lidí, že museli dělat topiče, noční hlídače a podobné práce, protože vím, že oni hlavně nechtěli dělat podřadné úředníky. Jeden můj tehdejší, taky vyhozený přítel tehdy nemohl pochopit, jak mohu každý den v 7 hodin ráno chodit do práce. Preferoval (a ostatní také) jistou volnost 24-hodinových směn v kotelně. Plně jsem to respektoval a respektuji, jenom odmítám, aby právě toto bylo kritériem toho, kdo byl a kdo nebyl v 70. letech perzekuován.

8. Jednou věcí bylo individuální hospodské nadávání na komunismus (nebo "kodetovský" odpor ke komunismu demonstrovaný ex-post v Hřebejkovských Pelíškách, když už se to smělo), druhou věcí bylo něco neindividuálního, tedy organizovaného pro větší počet lidí. To druhé bylo u nás cílevědomou propagandou zúženo na aktivitu Charty 77. Můj tehdejší nezájem o Chartu 77 by měl být interpretován jako osobní preference. Já jsem si opravdu tehdy myslel, že tudy cesta nevede. Nic více a nic méně. A také jsem přesvědčen, že nevedla.

Asi 6 nebo 7 let jsem zkoušel něco jiného. Na pomezí oficiálního a neoficiálního jsem organizoval - v roli vědeckého tajemníka bankovní pobočky ČSVTS (Československé vědecko-technické společnosti), této trpěné, ale přesto různými způsoby aktivní a proto užitečné organizace, častěji technické než ekonomické inteligence – pravidelné měsíční semináře pod hlavičkou "Ekonomického modelování". Zúčastňovalo se jich až 100 lidí, z projevů na těchto akcích jsem 2x ročně vydával "sborník" v několika stech exemplářů. (V tiráži bylo uvedeno nižší číslo, protože to nesmělo překročit počet členů bankovní ČSVTS). Na seminářích vystupovala řada členů prvních polistopadových vlád - Kočárník, Dyba, Dlouhý, Ježek, Stráský, náměstků ministrů, bankéřů, atd. Nemluvme o disentu, ale vím, že mnoho pražských ekonomů zvažovalo, zda se tam svou účastí chce nebo nechce kompromitovat. Vystoupil tam i dnešní prezident republiky Miloš Zeman. Semináře byly zakázány z nejvyšších politických míst až - v relativně už mírnějším období - roku 1986. Formovala se tam zcela jasně skupina lidí, kteří byli po listopadu 1989 schopni vstoupit do významných politických funkcí.

 Význam toho není důvod zveličovat, ale ani umenšovat. Mimo jiné to - minimálně - ukazuje, že byly různé formy mimooficiálních a mimorežimových aktivit. Proud aktivního nesouhlasu s komunismem byl široký. S nacismem nebojovali pouze partyzáni, s komunismem pouze chartisté. První neporazili nacismus, druzí neporazili komunismus.

9. Ve svém projevu ve Washingtonu jsem při předávání této ceny mimo jiné zdůraznil nutnost "bojovat s komunismem v jeho nových převlecích". Považuji to za naprosto klíčové. Starý komunismus se už nevrátí. Nové komunismy však už jsou velmi blízko. Kdo to nevidí a necítí, ten demonstruje jednu jedinou, smutnou věc: že přes veškerou siláckost svých výroků komunismus nepochopil.

10. Právě s tím se musíme my, kteří jsme ho snad pochopili, nesmiřitelně utkávat. Snad k tomu přispěje i smutná kauza, kterou vyvolali ti, kteří ani ten starý komunismus nepochopili. Natož aby chápali nové dnešní hrozby.

Autor:






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.