Mezi politiky a jejich totožnou rétorikou byl příjemnou výjimkou - například přesvědčivě klidným hlasem mluvil o tom, že podnikatele neštve výše daní, ale daleko víc jejich časté změny a otravná byrokracie. Vzděláním technik, bývalý šéf Hospodářské komory s minulostí bez poskvrny se v tu chvíli jevil jako politický talent, snad i Schwarzenbergův nástupce v čele topky.
Další komentáře najdete v dnešní MF DNES
 MF DNES v počítači nebo v iPadu/iPhonu |
Místo očekávaného ministra průmyslu pak "omylem" při rozdělování křesel usedl do čela resortu práce a sociální věcí.
Co se stalo špatně, že takto nadějný politik s morálním kreditem odešel z politiky s ostudou a většina jeho projektů skončila krachem?
Slavné sKarty byly zrušeny po tlaku veřejnosti, veřejné práce nezaměstnaných Ústavním soudem a po počítačovém systému sjednocujícím výplaty sociálních dávek zbyly miliardové škody - a nově dva jeho lidé (Šiška a jeho podřízený Hojer) míří do vězení.
Chtělo by se říct – nápady skvělé a odvážné, jenže provedení katastrofální. Zneužívané dávky vyplácené jako za Rakousko-Uherska reformy potřebovaly, jen asi Jaromír Drábek měl citlivěji měnit jednu věc po druhé, ne jako slon všechno naráz.
Okamurovo stmívání
Poslanec Tomio Okamura
Po republikánech Miroslava Sládka jsme si v Česku pár let oddechli od populistických stran, které měly jméno lídra v názvu a byly buď jeho fanklubem, nebo zdrojem peněz.
Po roce 2010 se nešvar zase vrátil, když vznikly Suverenita Jany Bobošíkové nebo Strana práv občanů Zemanovci či Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury. Jména z názvu rychle mizí po prohraných volbách, jakmile přijde neúspěch. Do té doby to egoistickým lídrům asi dělá dobře, ale po porážce se stydí.
Bobošíková i Zeman zmizeli z názvů po neúspěchu v loňských sněmovních volbách, Tomio Okamura se rozhodl po neúspěchu v unijních volbách. "Po půl roce už snad všichni vědí, kdo vede Úsvit," zdůvodnil to včera Okamura. Jak by ne, když jeho fanklub má pouhých devět členů.
Rudý boj
Komunistický europoslanec Miloslav Ransdorf.
Komunistickým voličům, kteří s nostalgií vzpomínají na totalitu před rokem 1989, se na demokratických stranách nelíbí to zdlouhavé hledání společného názoru.
Rudí fanoušci to považují za slabost, hádání, Leninovými slovy žvanění. Teď by měli zpozornět.
Vždyť po propadáku v eurovolbách, kdy KSČM s jedenácti procenty hlasů získala nejhorší polistopadový výsledek, se soudruzi začali za zdmi své pražské centrály pěkně po bolševicku prát. Předseda Filip a europoslanec Ransdorf se navzájem drsně obviňují, kdo z nich ztrátu voličů zavinil. Pozor, tuhle disciplínu soudruzi umějí jako nikdo jiný.
Spory lidí v konkurenčních partajích jsou proti skrytým rudým hádkám kultivovanou výměnou názorů. Podle komunistického novináře Milana Rokytky po hádce v centrále KSČM Ransdorf mlčky odešel a prý se s Filipem nehodlá už vůbec stýkat. Nemohli by se takhle mezi sebou pohádat všichni soudruzi?
