Jako by se začalo naplňovat tvrzení, že 21. století, v němž fyzická síla už nehraje prim, bude stoletím žen.
Ale nedejme se ošálit svým nadšením. Stále jsme - muži i ženy - v zajetí starých stereotypů. Ženy ve veřejných funkcích sice chceme, ale když na to přijde, bereme je nadále jako zvláštnost, libůstku, jakýsi atypický živočišný druh v nejvyšší politice.
Krásným příkladem je Německo. Když kancléřka Merkelová jako svou první prezidentskou kandidátku zmínila ministryni práce Ursulu von der Leyen, zvedala se v kuloárech obočí: Zemi by měly vést dvě ženy?! To snad ne?!
A jsme u toho. Nepamatuji si, že by někdo významně zvedal obočí, když zemi vedou dva muži. To je přece normální. Dvě ženy jsou stále abnormální.
Nepohoršuji se nad tím. Jen přemýšlím, jak jsou ty původní stereotypy zakořeněné – muž spravuje svět, žena rodinu, muž venku v dešti loví, žena doma v teple pečuje. Dokonce věřím, že většina lidí to povytahování obočí nemyslí zle. Je to hluboko v nich. V nás.
Zmíněný německý příklad znám osobně v českém mikroprovedení. Na jedné komentářové stránce jsme kdysi měli tři autorky a jednoho autora. Kolega také „zvedl obočí“ a pravil, že to je divné, tři ženy naráz. Na otázku, zda není divné, když v devětadevadesáti případech to bývá obráceně, jen zaraženě mlčel. Došlo mu to. Ale až poté, co mu po dotazu takzvaně docvaklo.
Všichni víme, stokrát jsme zažili na vlastní kůži, že ženy a muži myslí a jednají trošku jinak. Zaplať bůh či zaplať příroda. Kdybychom byli stejní, byli bychom nejspíš jedno univerzální pohlaví. Jako žížaly. I když jsme takto poučení a zkušení, opakujeme další stereotypy.
O místopředsedovi véček Bártovi se věčně mluví jako o muži, který je obklopen týmem blondýnek. Ten výrok má hodnotící rozměr, ne že ne. Všimli bychom si, kdyby byl obklopen týmem tmavovlasých mužů? Nebo premiér Fischer obklopený týmem hnědovlasých poradců? Nevšimli. Být mladá a ještě blondýna, to je rys, kterého si všímáme, zatímco mladé, hnědovlasé politiky míjíme se zařazeným neutrálem. A kde je přitom rozdíl? V barvě vlasů?
Psychologové vědí, že šarmantní politici a političky to mívají snazší. Avšak je-li právě politička hezká až moc, přesvědčení, že musí být sladce pitomá, se limitně blíží jistotě.
Anebo další důkaz zvláštního pohledu na živočišný druh politička. Je-li obviněna veřejná činitelka z nějaké nepravosti, opět leckdo povytáhne obočí a významně dodá: „Aha, tak tady máte ty ženy!“ Povytahují snad ve vašem okolí obočí, je-li obviněn veřejný činitel? Dodává se významně „aha, tak tady máte ty muže“?
Uznávám, jsou to projevy zažitých pravidel. Až ženy nebudou v politice exotickými zvířaty, těmi, co jsou „pořád nějaký divný“, stereotypy pominou. Zjistíme, že ženy sice jednají jinak než muži, ale rovnice žena=slušnost, žena=jemnost jsou iluzí. Stejně jako muž=síla, muž=rozhodnost. A stejně jako je iluzorní rovnice člověk=homo sapiens čili člověk moudrý.
