Když Dominik Duka dostal tento víkend od papeže Benedikta XVI. biret a prsten, byla to spíše vstupenka do prostředí, kde se mučednickou smrtí neumírá.
Pravda, někdejší kardinál státní sekretář Agostino Casaroli, který ve své funkci prožil poslední desetiletí komunismu, nazval své paměti Mučednictví trpělivosti. Tím však myslel spíše to, jaká je to otrava, diplomaticky vyjednávat s lidmi, kteří vyjednávat vlastně nechtějí, například s komunistickými papaláši.
Pravda, v našich podmínkách to poslední kardinálové neměli jednoduché. Předně kardinál Štěpán Trochta, kterého komunisté na počátku své vlády zavřeli, pak pracoval jako dělník a instalatér. Po roce 1968 se mohl vrátit jako litoměřický biskup a roku 1973 se stal kardinálem. Pak jednoho dne opilý komunistický tajemník řval na kardinála při vynucené schůzce několik hodin, nazýval ho například hnusným starcem, a kardinál druhý den zemřel na mozkovou mrtvici.
Arcibiskup Josef Beran směl odjet v roce 1965 z internace převzít do Říma kardinálskou hodnost, ale nesměl se vrátit. Taky se nikdy nevrátil, zemřel v roce 1969 v Římě.
František Tomášek, jeho nástupce, byl v roce 1951 zatčen a poslán na nucené práce. I když byl kardinálem, užil si své. Sám jsem ho slyšel ty poměry líčit. Jednou se k němu na ministerstvu chovali tak, že jim řekl: "Pánové, jestli se ke mně budete chovat takto, budu muset odejít."
Miloslav Vlk patřil jako kněz ke generaci, jejíž příslušníky už neposílali do vězení na pětadvacet let, ale deset let pracoval jako myč oken a archivář. A nový kardinál Dominik Duka si na začátku 80. let jako tajný řeholník také pobyl ve vězení.
Není to v této zemi s tou krví úplně formální. Doufejme, že patří aspoň na nějakou dobu do minulosti. Teď jde o to, co bude.
Po pádu komunismu se říkalo, že pronásledovaná církev získala velký kapitál, ale v nekonvertibilní měně. Potřebovala pro nové poměry nové přístupy a mnohokrát selhala. Neumí mluvit současným jazykem. Mučednické legendy už v moderní západní společnosti samy o sobě nestačí.
Kardinál Duka se dostal na vrchol církevní dráhy, dál už nic není. Jen papež. Se statistickou pravděpodobností asi jedna ku stu. Takže má volné ruce. Trůn má uprostřed země známé náboženskou lhostejností až odporem vůči všem církvím, které tu existují, zvláště té jeho. Něco na tom změnit si vyžádá krvavý pot. Nakonec se ta barva jeho roucha třeba ukáže jako praktická.
