Vlastně je to stále ještě dědictví zmatených 90. let. Těch let, kdy jsme se učili žít svobodně a také hledat (a nalézat) nová pravidla. A postupně je přeměňovat ve zvyklosti.
Spor s firmou Diag Human pochází právě z té doby a jeho prapůvodní podstatu mezitím snad zapomněli úplně všichni.
Kdo by se k těm nervózním rokům také rád vracel, že.
Šlo o obchod s krevní plazmou česko-švýcarského podnikatele Josefa Šťávy, jemuž prý český stát investici zmařil a jeho firma Diag Human pak požadovala odškodnění za ušlý zisk.
Na první pohled je to jednoduché, za ty desítky let se však spor proměnil v jakousi právnickou telenovelu, která běžela nepřetržitě na obrazovce v koutě pokoje. V ní se situace mohou kdykoli neočekávaně vyhrotit, a také se to dělo: když v roce 2008 byla oznámena výše odškodnění, kterou by měl podle rozhodce platit český stát, člověk až zatajil dech: osm miliard je částka, kterou si málokdo dovede představit.
A další dramatická zápletka byla dokonce i vizuálně zajímavá: díla předních českých umělců před třemi lety na základě podnětu Diagu končila v rakouské policejní (chcete-li exekuční) úschovně; možná leckterý z Čechů přemýšlel o tom, proč právě tam: není to opožděná pomsta rakouského úředníčka za rozbití monarchie a za to, že jeho úřednická moc dnes končí hned už u Mikulova, a nikoli až v Chebu?
Spor Diagu s českým státem měl tehdy našlápnuto stát se evropskou a možná celosvětovou záležitostí: české galerie začaly rušit zápůjčky uměleckých děl v zahraničí.
Něco podobného se přitom dělo dříve jen výjimečně, ale dělo. Roky drželi úředníci v Německu obraz Velká vápenka z valtického zámku kvůli sporům o navrácení majetku Lichtenštejnům, kteří vlastnili panství v Lednici a Valticích na jižní Moravě. A chtěli je zpět. To panství. No, mezi námi, kdo by nechtěl? Obraz se vrátil poté, co německé soudy rozhodly, že jim nepřísluší se věcí zabývat. Bylo to důležité rozhodnutí a v jistém smyslu ukončilo v tomto směru tápání 90. let.
Od tohoto verdiktu bylo jasné, že restituční nároky se touto cestou napříště nevyřeší.
Obrazy už budou v bezpečí
Podobně i nynější verdikt je svým způsobem určitou tečkou za tehdejší érou, byť možná na první pohled méně zřetelnou. A je zcela v logice té někdejší zmatené doby, že se obě strany považují za vítěze.
Státní úředník říká: Vyhráli jsme, protože už jednou jsme Diagu zaplatili. V roce 2002 – a bylo to 326 milionů. Pozdější rozhodnutí bylo tudíž nadbytečné – staré právnické heslo zní: „Ne dvakrát za totéž“. Takže konec!
Mluvčí Diagu však říká, že rozhodnutí, podle kterého měli v roce 2008 dostat osm miliard korun, nikdo nezrušil. Takže na peníze mají pořád nárok.
A tak bude spor nejspíš pokračovat, ale tu šťávu už mít nebude (bývalý majitel Diagu nechť promine, není to narážka na něj). Žádný rakouský úředník už české obrazy nezabaví a z české pokladny už nejspíš kvůli starému sporu o obchod s krevní plazmou nikdo žádné velké peníze nevytáhne. Právníci se nepočítají.
Jeden nešťastný výrok
A bude to jako s každou telenovelou. Jistěže žádná skončit naráz ani nemůže. Jen se nejdřív přesune do méně sledovaného času, pak na jiný kanál, a nakonec ji budou hrát druhořadé televize. Bude běžet, ale na první pohled skoro nikdo nepozná, zda je to ještě pokračování, nebo už repríza.
Tak je to ostatně s celými těmi 90. léty: neukončila je ani Klausova prezidentská amnestie, prostě se nám budou tu a tam vracet a otravovat život: i když příběh Diagu je mimořádný. I svým biblickým začátkem – na jeho počátku totiž bylo slovo. Neopatrné slovo tehdejšího ministra zdravotnictví Martina Bojara, který se nediplomaticky vyjádřil o panu Šťávovi.
A ten začal žádat odškodnění, v přesvědčení, že za zmařenou investicí bylo právě to nešťastné slovo. Možná bylo. Jenže... pamatuje si někdo, jak začínaly telenovely, které dnes běží v českých televizích?
