Vypadá to, že se všichni pomátli. Násilné vysídlování romské komunity z Francie, které prezident Nicolas Sarkozy v létě razantně zahájil, přerostlo v evropský problém. Všichni šílí. Za velkými slovy a velkými gesty však zeje jedna velká bezradnost.
Na posledním summitu Evropské rady v Bruselu to vypadalo jako na střelnici: rodinné hádky, výbuchy hněvu a nakonec přehnaná… lítost.
Nelze ovšem nevidět, že se tu jen víří další zmediálních bitev ve sklenici vody. Není totiž nic horšího než špatně pojmenovaný problém. A v případě vysídlování Romů jde o všechno jiné než o tuto komunitu. Problém totiž nevznikl ani ve Francii, ani v zemích, odkud tito evropští občané druhé kategorie přicházejí - tedy v Bulharsku a Rumunsku. Jde totiž o problém zástupný.
Média se předhánějí v líčení hádky mezi šéfem Evropské komise Barrosem a prezidentem Sarkozym. Co se však skrývalo za tím "samčím dialogem" dvou evropských potentátů? Ne více a ne méně: bída současné Evropy!
Každý si v Bruselu ohřál svou vlastní polívčičku: německá kancléřka Angela Merkelová (o nás nejde), rakouský kancléř Werner Fayman (není velkých a malých zemí), premiérka Iveta Radičová (víme své).
Nezklamal ani český premiér Petr Nečas, který "po jochovsku" přispěchal Sarkozymu na pomoc. Český kníže-ministr Karel Schwarzenberg tentokrát v Bruselu nespal… prý to byla "velká sranda".
Není to však poprvé, co se Evropa zhrozila své vlastní tváře. Po vstupu Bulharska a Rumunska do Evropské unie zahájila před dvěma lety Berlusconiho vláda ostudný proces známý jako "romský pogrom".
Není divu, že u Italů našel Sarko porozumění. A není to poprvé a jistě ani naposledy, co velmi umně převrací - tentokrát romský - problém ve svůj vlastní "předvolební boj".
Všechny bitvy malého Mikuláše
V malých taženích je "malý Mikuláš" mistr. Kdo to kdysi říkal, že "vyčistí předměstí" německým strojem Kärcher? Kdo založil ministerstvo národní identity? Kdo to říkal, že očistí Francii od Francouzů "cizího původu"? Na ministerstvu zahraničí koloval oběžník o vysídlování Romů, který administrativně připomínal "konečné řešení". A to je věru skandální.
Země, kolébka lidských práv a "terre d’asil" (země azylu), ztrácí kvůli svému prezidentovi i poslední zbytek morálního kreditu, když už ho ztratila mocensky. Bližší ale košile než kabát. Rozdurděný kohout Sarkozy je přece "šéfem francouzského státu" a jako takový nemůže nechat "urážet svou zem", nezklamal svou pověst. A myšlenka hrdé sjednocené Evropy? Zapomeňte…
Problém totiž nejsou Romové, ale evropské svědomí. A v tomto bodu má evropská komisařka Viviane Redingová, od níž Sarkozy požadoval omluvu za výroky srovnávající deportace Židů s těmi romskými, bohužel pravdu. Zákony by měly sloužit ke cti zákonodárců, nikoliv ke zneucťování občanů. A to se nyní ve Francii, stejně jako v Itálii prostě děje.
Co ale naplat, když se ani přes plné galerie nedostává nynějšímu prezidentovi podpory ani u jeho tvrdého voličského jádra? Co dělat, když vláda čelí bezprecedentnímu pádu důvěry? Na co proboha rychle přijít, když ministr práce Eric Woerth, lynčovaný za svou penzijní reformu, je v médiích deklasován role pošťáka v korupční aféře Liliane Bettencourtové? Je to nízké, ubohé a morálně neúnosné.
Ne, nepomůže už ani poněkud okoukaná silueta první dámy, modelky a písničkářky Carly Bruniové-Sarkozyové, která rozvedla prezidenta. Jako prezident byl v dějinách Francie první, nikoliv však v dějinách Carly…
Pokud už ani ministři vlády neopomenou na téma prezidentského rozchodu od "stolu i lože" vtipkovat, je něco shnilého v zemi, které se kdysi říkalo Sarkoland.
Čeho se vlastně zachytit, když už poryvy větru, o nichž se dnes píše jako o Sarkogate (večerník Le Monde žaloval prezidenta za využití kontrašpionáže proti němu), trhají poslední zbytky majestátu? Co přinesl? Okázalý styl, vulgarismus, římské mravy a staronovou korupci. "Prohráli jsme bitvu, ale neprohráli jsme válku," pravil kdysi Napoleon.
V případě francouzského prezidenta, který svou výškou i stylem Napoleona velmi připomíná, jde jen o jednu z mnoha zapomenutelných bitev mediální války. Tu romskou zatím "malý Mikuláš" v Evropě zdánlivě vyhrál.
Tu hlavní, kde není v sázce nic menšího než obhajoba prezidentského mandátu, jež ho čeká za dva roky, ještě nesvedl. Všechno zatím nasvědčuje tomu, že Sarkozyho Waterloo v roce 2012 se nezadržitelně blíží.
Bude to dobrá zpráva pro Evropu. Ne, bída v Evropě není ta romská…
