Jaromír Lukeš i Ivo Müller (vpravo) dostali za žhářský útok ve Vítkově shodně 22 let vězení.

Jaromír Lukeš i Ivo Müller (vpravo) dostali za žhářský útok ve Vítkově shodně 22 let vězení. | foto: Alexandr Satinský, MAFRA

KOMENTÁŘ: Rasová vražda, nebo smůla slušných hochů?

  • 1043
Jediné, čím vlády za šedesát let Cikánům pomohly, je to, že jim úředně říkáme Romové. To je ale spíš výsměch než krok k řešení. Tresty padly, proces je za námi, problémy s rasisty a problémy s Romy budou trvat dál.

Padl rozsudek, čin je jasný, pachatelé také. Jde jen o to, jak žhářský útok na romský dům ve Vítkově vyložit.

Názor obhájců je jasný: chlapci z nějakých smolných příčin spáchali obecné ohrožení či ublížení na zdraví. To nelze popřít a zaslouží si za to trest nejméně dvouletý, možná i vyšší. Soud byl pod tlakem veřejnosti (asi jako v padesátých letech) a spáchal na chlapcích sociální popravu. Tento názor s obhájci sdílí valná část veřejnosti.

Jasný je i názor soudu: odsoudil pachatele k výjimečným trestům za pokus o vraždu. Činu obžalovaných rozuměl tak, že se na žhářském útoku domluvili předem, že to byli vyznavači rasismu a nacismu a že naházeli zápalné látky okny do místnosti s lidmi. To jsou důvody, proč je tento pokus o vraždu výjimečný a proč za něj padly výjimečné tresty. Tento názor se soudem sdílím já.

Ideové vraždění

V procesu i jeho posuzování veřejností se opakuje situace mnohokrát už zažitá, známá, častá u procesů s vražděním tohoto typu. O jaký typ vraždění jde? O ideové vraždění. Pachatelé, pro někoho hodní hoši, pro mě rasoví vrazi, šli na Cikány z ideových pohnutek. Ani z osobní nenávisti (neznali své oběti), ani ze ziskuchtivosti (nic jim nevzali).

Měli velký idealistický motiv: lepší společnost. Podle nich, podle jejich vyznání, podle jejich světového názoru by svět bez Cikánů byl krásnější, šťastnější a lepší. Proto šli do boje.

Lidské dějiny, i ty nejmodernější, jsou takového idealistického vraždění ze světonázorových důvodů plné. Dvacáté století se stalo tohoto běsnění přímo královnou. Vraždění se mu ale neříkalo – je to slovo příliš hrubé a kruté. Nevystihuje duchovní příčinu vraždění a neodlišuje vraždu z ideových pohnutek od vraždy sprosté. Ideovému vraždění ve dvacátém století se říkalo „konečné řešení“ v případě vraždění Židů nacisty nebo „zostřování třídního boje“ či „likvidace vykořisťovatelských tříd“ v případě vraždění majetnějších spoluobčanů komunisty.

Lepší slova než vražda pro to měli i bílí rasisti na americkém jihu nebo křesťané v říši Aztéků. Pilnější čtenář sám připomene další nesčetné příklady, kdy fanatici z nějakých neosobních ideových pohnutek vyvražďovali jiné lidi.

Z tohoto kadlubu je i proces s vítkovskými žháři. Proto má tak vášnivé interpretace – o chlapcích, kteří to popletli. Když někdo někoho zapíchne, lidé to nechávají na soudu a policii: zjistili, odsoudili, hotovo. Nepřimykají se k tomu žádné světonázorové teorie – vražda je vražda, lidé jsou zlí. Ve Vítkově šlo o rasismus, o světonázorovou teorii, která vraždy či pokusy o vraždu ospravedlňuje, pokud ty vraždy do teorie pasují.

Házet Romům do oken zápalné lahve do rasové teorie pasuje bezpochyby. Kdo by tu teorii nevyznával, lahve by neházel, byť mu třeba mnozí Romové z mnoha příčin také pijí krev. Kdo rasové teorie vyznává, tomu musí přijít nespravedlivé, že se akci proti Romům (neboli Cikánům) říká vražda, a chlapcům, kteří zasáhli, že se říká vrazi.

Diktát veřejného mínění

Je to prý proto, že proces všechno zkreslil. Soudce se bál veřejného mínění, šel mu na ruku. Je to popletený argument: jediné agresivní veřejné mínění, jehož by se mohl soudce obávat, je mínění protiromské. Ale i to je stěží uvěřitelné.

Hrozby dnešního veřejného mínění jsou naštěstí bezzubé, nebojí se jich nikdo. Stejně tak nesedí srovnání s tlakem veřejného mínění za procesů v padesátých letech. Ten tlak byl vynucován násilím, lidé se báli, tak hlasovali a podpisovali petice, strach měli i soudci, tak posílali na šibenici. Tlak dělala komunistická diktatura šířením strachu, veřejné mínění ne, to neexistovalo. Nevím, kdo by se dnes koho bál.

Dnes se s příměry ke komunistické diktatuře rádo hází sem a tam, jak se komu hodí, jako by ta čtyřicetiletá diktatura byla marmeláda, do níž lze cokoliv ponořit. Před očima nemáme žádný teror veřejného mínění, nýbrž rasový proces a rasové postoje, skryté, podvědomé i viditelné, k němu.

Společenská objednávka

Padla i myšlenka, že soud vyplnil společenskou objednávku. Není jasné, co se tím míní. Je to termín ze starých dob, kdy se jím ospravedlňovalo bezpráví a porušování dokonce i tehdejších komunistických paragrafů. Když bylo potřeba něco lidem vzít, zakázat, nedovolit nebo je zavřít, řeklo se, je společenský zájem, a už to frčelo. Možná se to myslí i dnes: byl zájem rasistům ublížit?

Proces neskončí ani odvolacím řízením. O jeho místo v našem vnímání rasových nenávistí bude se dál svádět boj. Souvislost s neřešením romské problematiky je jasná. Neschopnost a nezájem vlád dělá rasistům podhoubí. Jediné, čím vlády za šedesát let Cikánům pomohly, je to, že jim úředně říkáme Romové. To je ale spíš výsměch než krok k řešení. Tresty padly, proces je za námi, problémy s rasisty a problémy s Romy budou trvat dál.


Video