Své oznámení načasoval k termínu zahájení dalšího kola syrských jednání v Ženevě a vysloužil si tak pochvalné reakce od mnoha světových politiků přesto, že ruské komuniké lze číst také jako jednostranné oznámení o trvalém umístění cca 1000 vojáků v Sýrii.
Vladimír Votápek Analytik mezinárodních vztahů a bývalý generální konzul ČR v Ruské federaci. Je pravidelným hostem v elektronických médiích, kde komentuje vývoj v prostoru bývalého Sovětského svazu. |
Připomeňme si, že první ruská letadla se přesunula na základnu v Latákiji koncem září 2015. To umožnilo Kremlu zahájit intenzivní bombardování opozičních sil a přispět ke stabilizaci mocenských pozic prezidenta Asada. Zatímco v létě 2015 se zdál být syrský vládnoucí režim jenom krok od celkové porážky, během posledních šesti měsíců dokázal konsolidovat svou vojenskou sílu a převzít kontrolu nad stovkami obydlených míst. Tento úspěch byl umožněn mimo jiné dobrou koordinací leteckých úderů a pozemních operací, na kterých se podíleli vojáci z Íránu, Kuby a uskupení jako je Hizballáh.
Částečné stažení ruského vojenského kontingentu je vhodným okamžikem pro bližší zhodnocení dosavadní kampaně, která se jeví být - především v rovině médií - jednoznačným úspěchem Moskvy a její propagandy.
Operace na podporu Asada
Celkový průběh operace jednoznačně vyvrátil tvrzení Kremlu, že jeho angažmá v Sýrii bylo motivováno výlučně bojem proti terorismu, zosobněnému tzv. Islámským státem. Ve skutečnosti ruská letadla bombardovala bez rozdílu pozice všech opozičních skupin, bojujících proti Asadovi. Často přitom zasahovala nejen vojenské cíle, ale také tržnice, nemocnice a další civilní infrastrukturu. Kremlu se tak kromě podpory vládnoucího režimu podařilo dosáhnout i vedlejšího efektu syrské kampaně, kterým bylo posílení migrační vlny ze Sýrie a zprostředkovaně tak přispět k destabilizaci EU. Ruská operace tedy rozhodně nebyla akcí na podporu mezinárodního míru, nebo bojem s terorismem, ale naopak klasickou vojenskou intervencí motivovanou zájmem vládnoucí elity v Moskvě.
Nejednoznačné je i hodnocení vojenských aspektů kampaně. Analytici se shodují na tom, že ruská letadla se vůči opozičním silám, která nedisponovala žádnou relevantní protivzdušnou obranou, ukázala jako dostatečně účinná. A to přesto, že v naprosté většině případů používala dnes již zastaralé „hloupé“ letecké bomby. Zatímco moderní letadla odpalují bomby a rakety z větší vzdálenosti a přesnost svých zásahů dosahují aktivním řízením samotných střel, ruské síly se spoléhaly na bombardování, kdy o zasažení cíle rozhoduje správný okamžik shození bomby z letadla. I takové bombardování může být poměrně přesné - za předpokladu, že situace na bojišti umožňuje přiblížit se dostatečně k cíli. Moskva si také vyzkoušela nasazení křídlatých raket, odpálených z lodí v Kaspickém moři. Asadovu režimu pomohla i nasazením dělostřelectva a masivními dodávkami různé vojenské techniky, včetně významného počtu tanků.
Skutečností nicméně zůstává, že ruská armáda si vyzkoušela bojové nasazení v bezpečných podmínkách, kdy nebyla konfrontována s žádným relevantním protivníkem. Jediný konflikt se srovnatelným soupeřem, vyvolaný opakovaným ruským narušením tureckého vzdušného prostoru, skončil rychlým sestřelením ruského bombardéru. I když Kreml následně vyslal do oblasti vyspělejší letouny a významně posílil i protiletadlové (protiraketové) pozemní komplexy, stále platilo a platí, že v případě boje s vyspělými armádami místních mocností jako je Turecko, Izrael nebo třeba i Saúdská Arábie, by ruský kontingent nemohl uspět. Pokud by se navíc potvrdilo, že Rusko omezuje svou přítomnost v Sýrii vlastně proto, že vyčerpalo nejen své finanční, ale i vojensko-technické zdroje, pak by vyznění celé kampaně bylo ještě méně pozitivní.
Co Rusko získalo?
Diskutabilní je přínos syrské kampaně pro mezinárodní postavení Ruska - a to přesto, že Moskva se etablovala jako jeden z klíčových hráčů syrské partie. Zahraniční politika je totiž drahý koníček a její úspěch se neměří ani tak tím, jaké komplikace způsobíte soupeřům, jako spíše tím, co přinesete vlastní zemi. A v tomto smyslu není jasné, co za miliardy dolarů, utracené v Sýrii, Rusko vlastně získalo.
Kreml stále sází na Bašara Asada, který je nepřijatelný pro většinu mezinárodního společenství, a i když se zatím může udržet v prezidentském křesle, stejně tak dobře může skončit v cele Haagského tribunálu. Ruská investice v Sýrii se tak může se změnou režimu zcela znehodnotit.
Také spolupráce s Teheránem na syrském bojišti může Moskvě přinést více škody než užitku. I když je možné, že Rusko dodá do Íránu jaderné nebo vojenské technologie, první velká obchodní cesta prezidenta Rouháního po zrušení sankcí vedla do Říma a Paříže - nikoliv do Moskvy. A stejně tak je pravděpodobné, že Moskvu minou i desítky miliard dolarů z budoucího obchodu s Íránem. Prostě proto, že Rusko je konkurenceschopné jen ve velmi omezeném spektru zboží. Není proto jasné, co může z pohledu Kremlu vyvážit zhoršení vztahů se sunnitskými zeměmi, které spolupráce Moskvy a Teheránu rozhodně nepotěšila.
Válka v SýriiRAKKÁ: Záběry z bašty IS ODCHOD: Rusové se stahují ze Sýrie DAMAŠEK: Poslední Američan v Sýrii PŘÍMĚŘÍ: Boje v Sýrii se zastavily ANALÝZA: Válka se dostala do nové fáze RUSOVÉ: Přesné nálety hloupými bombami SYŘAN: Na umírající lidi si zvyknete HODNÍ HOŠI: Existuje ještě v Sýrii umírněná opozice? |
Úplnou katastrofou pak byla, z pohledu ruských zájmů, roztržka s Tureckem. Ankara, která pod vedením prezidenta Erdogana nijak zvlášť nemiluje liberální demokracii, aspirovala na roli strategického partnera Ruska, oslabeného ostrakizací za své ukrajinské dobrodružství. Nicméně - necitlivá politika Kremlu a především hysterická reakce prezidenta Putina na sestřelení ruského bombardéru zatlačila Turecko zpět do západního tábora. Moskva se vlastnoručně připravila o cenného spojence a embargem proti tureckému zboží dál poškozuje vlastní ekonomiku - podobně jako v případě sankcí proti potravinám z EU.
Závěrem zopakujme, že dosavadní ruské angažmá v Sýrii je obecně považováno za úspěch Kremlu. I když prezident Putin hrál se slabými kartami, dokázal si udržet iniciativu a za pasivního přihlížení Západu si v Sýrii s minimálními náklady vybudoval slušnou pozici. Je ovšem otázkou, zda i tyto malé náklady nebyly pro Kreml příliš vysoké. Ruská ekonomika je v hluboké krizi a i těch pár miliard dolarů, utracených v Sýrii, jí může citelně chybět. A to i proto, že není jasné, co vlastně může Moskvě přinést podpora Damašku, za níž musí platit zhoršenými vztahy s řadou dalších zemí regionu.
