Co musí být dál, je jasné: rychlé přibližování schodku příštích rozpočtů k nule. Jaké asi demonstrace a bouře budou následovat? Politiků, kteří je budou rozdmychávat, je vždycky dost. A protestující občané mají námitky, které nejsou od věci.
Kdyby se nekradlo, nemuselo by se škrtat. I doktoři na útěku říkají: peníze, které chceme, se ve zdravotnictví promrhávají. Vláda za půl roku existence udělala několik útoků na plýtvání veřejnými penězi, a kam sáhla, tam se kradlo. Statisíce, miliony. Dokonce i miliardy. Do nového roku nás provází aféra Drobil – Michálek. Vězí v ní také zmizelé miliardy? Když si to občané sečtou, nadzvednou se na židli: škrtat není třeba, je třeba zavírat, sebrat zlodějům, co ukradli, utáhnout šrouby, vyhlásit konec opulentním státním zakázkám...
Pokud chce vláda úsporný program reforem přežít, musí mít spojence. Osmnáct poslanců nad sto je pěkné východisko, ale nestačí. Program reforem musí provázet přesvědčivý program boje se zloději, korupčníky, program proti zbytečnému vyhazování veřejných peněz a program srozumitelných trestů pro usvědčené zloděje.
Těžko může vláda chtít po lidech porozumění pro nutné úsporné programy, když lidé vidí státní stroj jako mašinu, z níž mizí peníze všemi směry i otvory. Proč do takové děravé kisny cpát úspory? Vždyť to zas někdo rozkrade! Rozumnější je urvat, co se dá, než to kiksne všechno. Proti této filozofii nelze úspěšně postavit žádnou úspornou a racionální reformu veřejných financí. Nikdo neví, kolik peněz se ve státní mašinerii rozplyne, ukradne či jinak zmarní. Každý ale ví, že všude, kde nějaký kontrolní čenich začmuchal, tam se zlodějiny objevily. Chtějte pak škrtat nějaké stokorunové sociální dávky, když z oken státu vyletují miliardy.
Vláda má před sebou podivný a nelichotivý program. Předložit úsporné reformy, to je pěknější část. Horší je rozhrabat státní zlodějny, ať v nich smrdí, kdo smrdí. Plnit věznice, vyhazovat od koryt. Získat důvěru, že to vše má nějaký smysl, nějaký cíl, a že tedy voličům stojí za to ubrat v honbě za blahobytem plyn.
Bez té smradlavé práce reformy neobstojí. Odpor voličů i opozice je rozmělní, změní v další dluhy a další plýtvání. Vláda své úmysly neobhájí, když bude k děravé státní mašině lhostejná. A obhajovat je musí nejen před voliči, ale také sama před sebou. Je to vláda koaliční, nepříliš soudržná, byť silná. Pro každého člena koalice (zejména pro toho slabšího) je lákavé ve vhodné chvíli od drsného vládního programu odskočit a nasekat tak u veřejnosti kladné body na účet kolegů. Už jsme to zažili mnohokrát a hodně bohulibých úmyslů tak bylo pohřbeno.
Na vládním praporu pro rok 2011 musí být napsáno: reformy, dluhy, zloději. A všechno stejně velkými písmeny. A hned první týden se voliči budou ptát: co je s tou partou Drobil – Michálek a spol.? Vyvíjí se? Spí? Co dělá policie? Kudy ta vláda půjde, se už z toho dá poznat.
