Ale rauš pokračuje, a tak agentury a noviny oslavně píšou, že tuniské volby proběhly zcela demokraticky, vyhráli sice islamisté, ale umírnění, a navíc nedostali většinu, a proto budou muset vytvořit koalici s některou ze sekulárních stran. A tak je všechno skvělé...
Úplně vidím jinou zprávu starou 65 let. "První poválečné volby proběhly v demokratickém duchu, Čechoslováci prokázali, že jsou skutečně vzorem demokracie ve své části Evropy. Drtivě sice vyhráli komunisté, ale ti jsou umírnění, a navíc nedostali většinu. A proto budou muset vytvořit koalici s tradičními demokratickými stranami."
Oficiální výsledky voleb ještě nejsou a islamisté už slibujíGhannúší: Vláda bude do měsíce |
Jak to dopadlo za necelé dva roky, víme. Tím nechci říct, že v Tunisku to skončí jako v Praze (nebo v Teheránu). Jen to, že na radostné závěry je zatím brzy. Dosud nevíme, zda to dopadne dobře, nebo špatně. Víme jen to, že severní Afrika se islamizuje. To, co se stalo v Tunisku, je předzvěst toho, jak to dopadne v Egyptě a potom i v Libyi.
Proč to mají ložené
Klidně si na to vsaďte. Je to zákonité. Jednoduše to jinak skončit nemůže. Pokud vás napadne, že to je tím, že světské režimy Mubaraka, Kaddáfího a dalších daly sekularismu hodně páchnoucí nálepku, máte pravdu. Ale je tady ještě závažnější důvod. Světské strany byly v Arábii vždy cosi jako kluby elit a středních vrstev, jimž se dařilo relativně dobře. Byly proto úplně cizí jazyku a potřebám chudé většiny. Tu obsluhují islamisté.
A revoluci v arabském světě nedělali hoši na Twitteru, jak to Západ podprahově vnímal a na základě toho usoudil, že se snaží o něco jako máme my. Tu revoluci dělala zbídačelá většina, která už měla všeho po krk. A islamisté, kteří patřili taky k těm na dně společenského žebříčku, protože bývalé režimy je vyřazovaly z politického života (někde oprávněně, někde preventivně), získali image, že "jdou s lidem". Ale potvrdili to i v praxi, protože pomáhají, budují v chudých čtvrtích pomocné sítě, starají se o nemocné a potřebné. Mají jednoduchý politický vzkaz: tím, že budeme následovat cestu opravdového islámu, vytvoříme spravedlivější společnost.
Mají také praktické výhody. Vyprávěl mi o nich před časem jeden ministr popřevratové tuniské vlády. Nové strany začínají od nuly, neumějí to. Islamisté mají struktury, lidi, program a navíc i hlásné trouby: je jich přesně tolik, kolik je v zemi mešit. Tohle první kolo je pro neislamistické strany arabských zemí, kde došlo k revoluci, předem ztracené.
Alláh akbar? No a co
Není tím řečeno, že přichází katastrofa. Jako člověk, který procestoval téměř všechny arabské státy, beru slovo islamismus jinak než v jeho schematické, ideologizované podobě, jak se s ním žongluje hlavně po 11. září, kdy se hodilo do zjednodušeného vzorce, podle něhož je Západ zaklesnut do osudové konfrontace s islámem.
Proto beru jinak i informace, že nové režimy v Tunisku či Libyi chtějí právní systém založit na islámské šaríi. Pro nás je to usekávání rukou zlodějům a kamenování nevěrnic - aniž tušíme, že Egypt uplatňoval tohle právo i za Mubaraka. Samozřejmě bez výstřelků a jako princip.
Proto hodnotím jinak i zmínky, že se všude skanduje Alláh akbar. Nebo zprávy, že v Libyi právě zrušili zákaz mnohoženství anebo že v Tunisku před několika dny demonstrovalo tvrdé jádro islamistů (ne těch z vítězné strany) proti kreslenému filmu Persepolis jen proto, že je v něm zobrazen Alláh. Vykládat tyhle věci bez kontextu je podobně pošetilé, jako by naopak Arabové usoudili jen na základě zprávy o zakázané stavbě mešity kdesi v Evropě, že se schyluje k další křížové válce.
Ale přece jen: jsou to informace, které je třeba shromažďovat, protože provázejí jakýsi trend a my nevíme, kam Arábii ta nová vlna zanese. Skutečný zátěžový test přijde teprve tehdy, až vládnoucí islamisté jednou prohrajou volby a budou se muset vzdát moci. Dokážou to, nebo budou radši budovat nějakou teokratickou diktaturu?
Uvidíme, co bude mezitím. Naivně optimistický výklad arabského jara říká, že tyhle země mají blízko k západnímu stylu života, a proto bude proniknutí islámem jen mělké. Ale tohle se říkalo i o Íránu po pádu šáha v roce 1979.
Koneckonců, i o Československu se říkalo, že má tuhý kořínek demokratických tradic a silná pouta k západní civilizaci, než aby ho mohli ovládnout komunisté...
