Můžeme si představit, že je to jakýsi lakmusový papírek, kterým změříme schopnosti české justice: tři studenti, kteří během sametové revoluce vyjádřili nedůvěru předsedovi základní organizace komunistické strany na fakultě (napsali, že zneužívá politické postavení a je kariérista), se od roku 1991 nedobrovolně soudí.
Jelikož po nich bývalý učitel požaduje omluvu, byli už studenti vysvětlovat důvody "revoluce" soudcům na městském, krajském, Nejvyšším i Ústavním soudu.
A nejspíš je vysvětlit nedokážou, neboť po neuvěřitelných devatenácti letech se včera spor dostal opět na úplný počátek.
Bizarní případ? Nebo kauza, která dnes už vypovídá víc o justici samotné než o aktérech tohoto nesmyslného sporu?
Vždyť devatenáct let přece nemůže trvat tahanice o jedinou větu, nebo ano? A proč vůbec mají právě ti studenti, kteří v listopadu 1989 projevili statečnost, chodit k soudu jako nějací podezřelí? A proč se tím soud vlastně zabývá, proč stížnost komunistického funkcionáře neodmítl hned na začátku?
Čemu věří soudci?
Ale jsou i další otázky. Jak je možné, že v jednom z mnoha podivných soudních rozhodnutí byli studenti skutečně odsouzeni k omluvě? Jak je možné, že demokratická společnost studenty oceňuje (Rada vysokých škol jim udělila Cenu Jana Opletala), zatímco justice jim komplikuje život?
Cožpak nejsou všichni ti soudci, kteří ve sporu rozhodovali, naladěni na stejnou, demokratickou notu? Věří opravdu stejným hodnotám jako my?
Ano, možná, že to je ta nejdůležitější otázka, neboť vlastně o těch "našich" soudcích víme málo. Zatímco život, kontakty a příjmy politiků jsou propírány v médiích, na internetu nenajdeme ani životopisy většiny soudců.
Je jen pikantní náhodou, že jediné místo, kde jsme se o současných soudcích a prokurátorech mohli dozvědět více, byla donedávna pražská galerie DOX. Tam skupina Pode Bal vystavila tváře těch, kteří před rokem 1989 odsuzovali nevinné lidi za politické činy.
Svět se mění, soudci zůstávají
Ano, od začátku devadesátých let se garnitury politiků mění, mění se nálada ve společnosti, posouvají se i hranice společensky akceptovatelného, jen soudci zůstávají. Vlastně tady byli ti stejní i dříve.
Ano v té zmatené době, kdy okolní svět se obracel naruby, zoufalci rychle převlékali kabáty, jen oni zůstávali klidní. Propluli a proplouvají bouřlivými i klidnými vodami, zapomněli na nevinné, které poslali za mříže, zapomněli na někdejší rudé knížky, jež jim otevřely dveře ke kariérám, jež pokračují dodnes.
Ano, někteří z těch, kteří zastávají tak důležité posty, soudili už před rokem 1990 podle vyslovených či nevyslovených přání komunistického režimu. Ne, možná opravdu neměli tehdy zlé úmysly, ale spravedliví nebyli. A máme jistotu, že budou spravedliví dnes?
Vraťme se však ke sporu tří studentů. Samozřejmě, rozhodování se může zdát složité, neboť na revoluci není paragraf. Ale cožpak nejde o průzračnou záležitost boje spravedlivého a nespravedlivého?
Někdo namítne: justice se jako celek nezbavila totalitní minulosti, a jak potom můžeme chtít spravedlnost od těch, kteří aktivně působili na straně nespravedlnosti? Jiný řekne: i ti, kteří rozhodovali "s Husákem v srdci", mají právo dostat šanci.
Navíc se můžeme rozhlédnout: kolik politiků z těch, kteří kolaborovali s minulým režimem, si stále drží svůj vliv? Jenže politik není soudce. A mnohého jistě napadne, že právě soudci vyšli ze sametové revoluce jako poměrně málo zasažená skupina, jako by se jich změna poměrů prakticky netýkala.
Pokud by to tak bylo, bylo by asi potom možné právě v tom hledat příčinu vlekoucího se sporu studentů o revoluci. Samozřejmě, i justice se obměňuje, mladí soudci přicházejí, ale dostávají se na nižší instance, zato ti starší s leckdy podivnou minulostí nevyhnutelně postupují vzhůru.
Zdá se, že v tom není logika, že jde jen o jakýsi tupý jednosměrný pohyb.
Konzervativní skupina
Jenže právě mnozí z těch starších, jejichž minulost neznáme, na soudech vyšších stupňů či na klíčových postech na školách ovlivňují názory a postoje budoucích právníků, státních zástupců a mladých soudců. To oni nabízejí příklady a modely chování.
Samozřejmě, soudci jako skupina vždy byli konzervativní – byli takoví i v roce 1948 po nástupu komunismu, kdy s nimi noví vládci jen obtížně manipulovali podle svých nedemokratických představ.
Nyní zažíváme podobnou situaci jen s opačnými hodnotovými znaménky. Nicméně otázka zní: není dvacet let po pádu komunismu na takovéto úvahy trochu pozdě? Ale počkejme na další soud o studentskou revoluci. Dokud spor neskončí, neskončila ani revoluce. Přinejmenším v justici.
