Vědí to politici, předsedové výborů i lidskoprávní organizace. Ti všichni spolu právě teď také hrají jedno takové světové utkání. Zlatou trofejí jsou v něm fanoušci.
Technika chléb a hry není v dějinách zrovna novinkou, diktátoři ji využívali od nepaměti. Celkem laciné body za popularitu tak u národa sbíral Hitler s olympiádou v Berlíně, jako výkladní skříň socialismu využívali sport s oblibou i českoslovenští komunisté. Vždyť čím jiným než idealistickou propagandou byly megalomanské spartakiády na Strahově?
KOMENTÁŘ: Proč sledovat hokej, i když šampionát hostí diktátor |
Všechny tyhle snahy v kontextu dějin působí neskutečně průhledně a možná až trochu směšně. Přitom na lep teď skáčeme úplně stejně. Profesionální sport a kluby jsou kromě byznysu i nástrojem mocenskopolitického tlaku.
Ukázkovým případem je relativně nedávno vzniklá KHL, protiváha NHL, a podle zájmu médií téměř národní hrdinové z HC Lev Praha, uměle vytvořeného klubu bez jakékoliv tradice hrajícího ligu s dalšími zeměmi bývalého Sovětského svazu. S nadsázkou tu máme znovu světovou polaritu NATO versus Varšavský pakt, jen o pár let později, méně nápadnou a s bruslemi a pukem.
Takové souvislosti a pozvolné rozšiřování mocenských vlivů řeší málokterý z fanoušků a asi nikdo z hokejistů na ledě. V Bělorusku přitom nejde o nenápadné získávání sympatií. Těsně před startem mistrovství nechal Alexandr Lukašenko pozatýkat několik desítek opozičních aktivistů, přidali se k dalším, kteří už v táborech se zostřeným režimem jsou. Děsivá svědectví z běloruských vězení jsou obecně známá a dostupná.
Mistrovství teď přitom jen přispívá k legitimizaci běloruských poměrů a upevnění Lukašenkovy pozice. Už po základním zorientování v politické situaci v Minsku tedy zůstává dětsky jednoduchá otázka: proč vlastně IIHF šampionát Bělorusku udělila?
Mrtvý brouk na ledě
Sportovní instituce, hokejisté i fanoušci jsou zázračně jednotní v postoji "nás se to přeci netýká". Sportovce politika povětšinou nezajímá. V hokejové šatně neuspěla ani výzva umělců k nenásilnému a neškodnému gestu: totiž aby si po zápase hokejisté uvázali červeno-bílé šátky na znamení nesouhlasu s porušováním lidských práv Lukašenkovou totalitní vládou.
Dost jasně se vyjádřil také trenér českého týmu. "Politický kontext? Ten moc nevnímám, my jdeme hrát hokej a sport by se neměl míchat s politikou," řekl Lidovým novinám Růžička.
Možnost ukázat, za který tým hrají, měla i veřejnoprávní média. Proč se Česká televize kromě boje za práva na přenos nerozhodla zabojovat i v oblasti práv lidských a kromě sportovních utkání odvysílat aspoň dokument přibližující politickou situaci v Bělorusku?
Horká brambora tak putuje ke sportovním organizacím. Domýšlet důsledky svých rozhodnutí by měli předsedové výborů, které hostující země určují. I tady jsou ale zájmy zřejmě jiné. Peking, Soči, Bělorusko, jejich výběr je jasný vzkaz všem: tohle je především byznys.
Když se nemůžeme spolehnout na sportovní instituce a ani na naše hrdiny na ledě, měli bychom aspoň my dát najevo, že myšlenka odpolitizovaného sportu vůbec neznamená, že nezáleží na tom, kde se zápasy konají.
O probuzení zájmu fanoušků se snaží alespoň neziskové organizace. Česká pobočka Amnesty International připravila interaktivní web připomínající vězně svědomí, dobrovolníci organizace Člověk v tísni budou zase příznivcům utkání na ledě rozdávat při odletu na šampionát plácačky s heslem "Fandím lidským právům".
Jejich snahou není, aby lidé na protest vypnuli televize a odmítli sledovat sportovní zápasy konané pod patronátem totalitních vůdců a stran. Chtějí pouze, abychom nebyli lhostejní. Abychom měli na paměti, že profesionální sport vůbec není jen napínavé povyražení.
Když tedy budeme dnes večer usedat ke sledování zápasu Česko - Kanada, uvědomme si, jakou cenu za to platíme. Trofejí jsou fanoušci a o vítězi je jasno předem. Diktatura - lidská práva 1:0.
