Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

KOMENTÁŘ: Proč nesledovat hokejový šampionát? O vítězi je jasno předem

  15:50aktualizováno  15:50
Napínavé povyražení; nic víc, nic míň, uzavíral před pár dny kolega svůj komentář o tom, jak vnímat mistrovství světa v Bělorusku. Profesionální sport napínavý bezpochyby je, jde v něm ale o trochu víc než jen o zabavení hokejových fanoušků.

Devětapadesátiletý Lukašenko otěže Běloruska pevně svírá od roku 1994, kdy byl zvolen prezidentem. Svým politickým rivalům od té doby nedal šanci uspět (26. září 2013). | foto: Reuters

Vědí to politici, předsedové výborů i lidskoprávní organizace. Ti všichni spolu právě teď také hrají jedno takové světové utkání. Zlatou trofejí jsou v něm fanoušci.

Technika chléb a hry není v dějinách zrovna novinkou, diktátoři ji využívali od nepaměti. Celkem laciné body za popularitu tak u národa sbíral Hitler s olympiádou v Berlíně, jako výkladní skříň socialismu využívali sport s oblibou i českoslovenští komunisté. Vždyť čím jiným než idealistickou propagandou byly megalomanské spartakiády na Strahově?

KOMENTÁŘ: Proč sledovat hokej, i když šampionát hostí diktátor

Všechny tyhle snahy v kontextu dějin působí neskutečně průhledně a možná až trochu směšně. Přitom na lep teď skáčeme úplně stejně. Profesionální sport a kluby jsou kromě byznysu i nástrojem mocenskopolitického tlaku.

Ukázkovým případem je relativně nedávno vzniklá KHL, protiváha NHL, a podle zájmu médií téměř národní hrdinové z HC Lev Praha, uměle vytvořeného klubu bez jakékoliv tradice hrajícího ligu s dalšími zeměmi bývalého Sovětského svazu. S nadsázkou tu máme znovu světovou polaritu NATO versus Varšavský pakt, jen o pár let později, méně nápadnou a s bruslemi a pukem.

Takové souvislosti a pozvolné rozšiřování mocenských vlivů řeší málokterý z fanoušků a asi nikdo z hokejistů na ledě. V Bělorusku přitom nejde o nenápadné získávání sympatií. Těsně před startem mistrovství nechal Alexandr Lukašenko pozatýkat několik desítek opozičních aktivistů, přidali se k dalším, kteří už v táborech se zostřeným režimem jsou. Děsivá svědectví z běloruských vězení jsou obecně známá a dostupná.

Mistrovství teď přitom jen přispívá k legitimizaci běloruských poměrů a upevnění Lukašenkovy pozice. Už po základním zorientování v politické situaci v Minsku tedy zůstává dětsky jednoduchá otázka: proč vlastně IIHF šampionát Bělorusku udělila?

Mrtvý brouk na ledě

Sportovní instituce, hokejisté i fanoušci jsou zázračně jednotní v postoji "nás se to přeci netýká". Sportovce politika povětšinou nezajímá. V hokejové šatně neuspěla ani výzva umělců k nenásilnému a neškodnému gestu: totiž aby si po zápase hokejisté uvázali červeno-bílé šátky na znamení nesouhlasu s porušováním lidských práv Lukašenkovou totalitní vládou.

Dost jasně se vyjádřil také trenér českého týmu. "Politický kontext? Ten moc nevnímám, my jdeme hrát hokej a sport by se neměl míchat s politikou," řekl Lidovým novinám Růžička.

Možnost ukázat, za který tým hrají, měla i veřejnoprávní média. Proč se Česká televize kromě boje za práva na přenos nerozhodla zabojovat i v oblasti práv lidských a kromě sportovních utkání odvysílat aspoň dokument přibližující politickou situaci v Bělorusku?

Horká brambora tak putuje ke sportovním organizacím. Domýšlet důsledky svých rozhodnutí by měli předsedové výborů, které hostující země určují. I tady jsou ale zájmy zřejmě jiné. Peking, Soči, Bělorusko, jejich výběr je jasný vzkaz všem: tohle je především byznys.

Když se nemůžeme spolehnout na sportovní instituce a ani na naše hrdiny na ledě, měli bychom aspoň my dát najevo, že myšlenka odpolitizovaného sportu vůbec neznamená, že nezáleží na tom, kde se zápasy konají.

O probuzení zájmu fanoušků se snaží alespoň neziskové organizace. Česká pobočka Amnesty International připravila interaktivní web připomínající vězně svědomí, dobrovolníci organizace Člověk v tísni budou zase příznivcům utkání na ledě rozdávat při odletu na šampionát plácačky s heslem "Fandím lidským právům".

Jejich snahou není, aby lidé na protest vypnuli televize a odmítli sledovat sportovní zápasy konané pod patronátem totalitních vůdců a stran. Chtějí pouze, abychom nebyli lhostejní. Abychom měli na paměti, že profesionální sport vůbec není jen napínavé povyražení.

Když tedy budeme dnes večer usedat ke sledování zápasu Česko - Kanada, uvědomme si, jakou cenu za to platíme. Trofejí jsou fanoušci a o vítězi je jasno předem. Diktatura - lidská práva 1:0.







Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.