Izrael včera dostal po pěti letech domů ze zajetí vojáka Gilada Šalita. Mladík strávil bez kontaktu s někým zvenčí či s nějakou humanitární organizací předlouhých 1 941 dní. Izrael za jeho svobodu propustil z věznic 477 Palestinců a dalších 550 pustí do dvou měsíců.
Hodně Čechů se mě v uplynulých dnech, kdy se znovu - a tentokrát již reálně - začalo mluvit o propuštění izraelského vojáka Gilada Šalita, ptalo, jak je možné, že je Izrael ochoten přistoupit na tak nevýhodnou dohodu o výměně jednoho desátníka za více než tisíc vězňů, z nichž řada má krev na rukou.
Odpovídal jsem, že se na tento případ není možné dívat naší českou či středoevropskou optikou. Na Blízkém východě najdeme množství pro nás nepochopitelných paradoxů a toto je jeden z nich.
Jiný kraj, jiný hrdina
Každý národ má své hrdiny - někde jsou to vzhledem k tradici země vojáci, jinde třeba náboženské autority a v některých zemích zase hokejisté a jiní sportovci. Hokejisty nezmiňuji s nějakou přezíravostí, a myslím si dokonce, že je stále o něco přirozenější uctívat jako hrdiny lidi, kteří bojují na kluzišti než na bitevním poli.
Případ ŠalitIzrael v úterý dostal po pěti letech domů ze zajetí vojáka Gilada Šalita. Mladík strávil bez kontaktu s někým zvenčí či s nějakou humanitární organizací předlouhých 1 941 dní. Izrael za jeho svobodu propustil z věznic 477 Palestinců a dalších 550 pustí do dvou měsíců. |
Mimochodem, i v Izraeli se hraje lední hokej a někteří přistěhovalci z bývalého Sovětského svazu ho prožívají jako většina Čechů. Přesto si nedovedu představit, že by smrt izraelských hokejistů vyvolala podobnou reakci jako u nás. Podobně tak smrt českého vojáka v Afghánistánu nepřinese kromě pár článků a zpráv žádnou mimořádně velkou pozornost.
Je pravda, že izraelská společnost již zdaleka tak intenzivně nežije étosem hrdinné armády, který v židovském státě panoval v létech jeho budování a v době nebezpečných válečných konfliktů. Přesto však má armáda v izraelské společnosti stále výraznou úlohu a dobrou pověst.
V Izraeli absolvují základní vojenskou službu povinně i ženy a "vojna" zde neznamená jen promarněný čas v kasárnách a na cvičišti. Její součástí je i reálné nebezpečí, obavy o život a někdy třeba i rozčarování z podílu na okupaci jiného národa, respektive z ochrany vlastních náboženských fanatiků v některých židovských osadách.
Jeden z nás
Vojenská služba je v dnešním Izraeli stále něčím dost odlišným od toho, co je uloženo v našich představách a vzpomínkách na povinnou vojnu. Možná i proto je dnes bývalý desátník Šalit, povýšený mezitím na seržanta, z izraelského pohledu zřejmě daleko víc symbolem "jednoho z nás" než zajatý generál s politickými konexemi nebo superšpion Mossadu.
Na stranu druhou v Izraeli najdeme i řadu lidí, kteří pochybují o správnosti uskutečněné výměny. Na svobodu se totiž dostane i řada palestinských vězňů, kteří jsou spoluodpovědní za plánování sebevražedných útoků během druhé intifády.
Fotogalerie |
Ale to neznamená, že by všichni propuštění byli jen "teroristé": je mezi nimi i řada politických vězňů a lidí, kteří byli věznění bez soudního rozhodnutí. Není pochyb o tom, že palestinské rodiny budou mít z jejich návratu podobnou radost jako Šalitovi rodiče.
Přesto ve mně osobně zmínka o propuštěných plánovačích bombových útoků vyvolala reminiscence na události, které jsem prožil před necelými deseti lety na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě. Tam jsem tehdy jen o pár minut unikl bombě Hamásu nastražené do univerzitní kantýny.
Kromě devíti zabitých kolegů jsem jednoho zraněného člověka znal i osobně a vím, že zůstane do smrti na invalidním vozíku. Přemýšlel jsem tak, jestli je atentátník, který tehdy vysílačkou odpálil bombu, také mezi vězni, kteří se teď dostávají na svobodu.
Politické body pro Netanjahua
Propouštěcí blízkovýchodní manévry však mají také další rozměr - politický, a to jak na izraelské straně, tak i v Palestině. Izraelský premiér Netanjahu, který nemá právě pověst politika, který by usiloval ze všech sil o ukončení vleklého konfliktu s Palestinci, si díky Šalitovu propuštění připíše politické body.
Pro Hamás, který Šalita věznil a který vyjednal s Izraelci prostřednictvím Egypta propuštění stovek Palestinců, je výměna dobře viditelným trumfem v politickém boji s Fatahem. Ten nedávno přišel s plánem na přenesení snah o uznání palestinské státnosti na půdu OSN, avšak důsledky tohoto kroku jsou pro Palestince zatím nejisté.
K egyptské roli je třeba dodat, že se u nás nyní mluví jen o zhoršování jeho pozice vůči Izraeli. Je však třeba vědět, že tato země stále hraje pro Izrael velmi důležitou úlohu na vyjednávacím poli, což u nás není příliš medializováno.
Není bez zajímavosti, že Šalitovu výměnu kritizuje i řada židovských osadníků na okupovaných územích a izraelská radikální pravice v čele s ministrem zahraničí Liebermanem. Tito lidé se obávají nových teroristických aktivit propuštěných vězňů, protože na rozdíl od izraelského území, které je dnes proti infiltracím militantů čím dál lépe chráněno, jsou židovští osadníci Palestincům podstatně blíže.
Z jejich pohledu je obava asi pochopitelná, přesto si ale osadníci mohli uvědomit, že při svých aktivitách, které tak zvyšují napětí mezi Izraelem a Palestinci a zároveň i porušují mezinárodní právo, vystavují sebe i své rodiny velkému nebezpečí.
Není vyloučeno, že kdyby zůstali na izraelském území, možná by konflikt měl už dnes mnohem snesitelnější podobu. "Kdyby" však v historii neplatí a je tak spíš pravděpodobné, že se za současné situace na Blízkém východě dočkáme nových krveprolévání i nových Giladů Šalitů.
