Ať už potřebovali s jeho novým nájemníkem projednat něco důležitého, nebo chtěli jenom ulovit pár fotografií, každý ze světových státníků dal příkaz svým diplomatům, aby mu co nejdříve sjednali schůzku s vůdcem Spojených států. O tom, že se nejedná o úplně jednoduchý úkol, může vyprávět i současný český velvyslanec v USA. Ten například, bez ohledu na silácké řeči z Pražského hradu, stále ještě svůj úkol nesplnil.
V některých případech má toto soutěžení o přízeň amerického prezidenta i nádech soupeření mezi regionálně blízkými politiky. O asi nejvypjatější závod šlo v případě Ruské federace a Ukrajiny. Od té doby, co Ruská federace obsadila část ukrajinského území a rukama separatistů vede proti Kyjevu nevyhlášenou válku, je rusko-ukrajinská krize jedním z klíčových problémů mezinárodních vztahů.
Vladimír Votápek Analytik mezinárodních vztahů a bývalý generální konzul ČR v Ruské federaci. Je pravidelným hostem v elektronických médiích, kde komentuje vývoj v prostoru bývalého Sovětského svazu. |
Spojené státy se za vlády Baracka Obamy nezříkaly své odpovědnosti a ukázaly se být velmi cenným spojencem Ukrajiny. Spolu s EU a dalšími demokratickými zeměmi přispěly svým dílem k vyhlášení sankcí, které se staly nejhmatatelnějším vyjádřením toho, že mezinárodní společenství odsuzuje ruskou agresi a flagrantní porušování mezinárodního práva.
Dlužno podotknout, že zvolení Donalda Trumpa vládu v Kyjevě nijak nepotěšilo. Kandidát Trump se během předvolební kampaně dopustil několika výroků, které naznačovaly, že by Spojené státy pod jeho vedením mohly přehodnotit svůj vztah k anexi Krymu. Možná jako výměnu za ruské ústupky v Sýrii, možná v zájmu nějakého jiného obchodu, to nebylo jasné.
Vrásky na čele Porošenkovi dělaly i blížící se volby francouzského prezidenta, kde byli hlavními favority prokremelští kandidáti Francois Fillon a Marie Le Penová. Obavy vzbuzovaly i plánované podzimní volby do Spolkového sněmu, ve kterých ještě před půl rokem nebyla kancléřka Merkelová žádným velkým favoritem. Kyjev proto musel reálně počítat s možností, že ztratí podporu všech tří velmocí, které mu v obraně proti Kremlu pomáhaly.
Po svém zvolení ale začal Donald Trump svou ukrajinskou politiku postupně měnit. Přestal mluvit o přehodnocení anexe Krymu a spíše naznačoval, že za řešení rusko-ukrajinské krize je odpovědná především Evropa. V čemž mu je, mimochodem, nutné dát za pravdu. A nyní přichází jeho ministr zahraničí Rex Tillerson s myšlenkou většího zapojení USA do řešení krize, čímž se přiblížil původní pozici Obamovy administrativy. Ostatně – podobně jako u předchozí americké vlády - se zdá, že klíčovou osobou odpovídající za vztahy s Ukrajinou by mohl být viceprezident Pence.
1:0 pro Ukrajinu
Ukrajinská diplomacie si může, díky návštěvě Petra Prošenka, připsat nesporný úspěch. Nejde ani tak o to, že se Kyjevu při sjednávání schůzky podařilo předběhnout Moskvu. I když, soudě podle reakcí ruského tisku, snažícího se všemožně snížit význam schůzky v Oválné pracovně, má i tento fakt určitý význam.
Trump nám vyjádřil silnou podporu, uvedl ukrajinský prezident Porošenko |
Důležitější než poměrně krátká schůzka s americkým prezidentem je skutečnost, že ukrajinský prezident, stejně jako jeho ministr zahraničí, během své cesty do USA jednali s řadou dalších vládních činitelů. Viceprezidentem M. Pencem počínaje, šéfem State Departmentu R. Tillersonem a ministrem obrany J. Mattisem pokračujíc, až po ministra energetiky R. Perryho. Tomu, že se jim jejich „informační mise“ podařila, nasvědčuje i zpřísnění amerických sankcí proti Rusku, které oznámil americký ministr financí 20. června. Je symbolické, že ve stejný čas se také EU dohodla na dalším prodloužení sankčního režimu, namířenému proti Kremlu.
Shrnuto a sečteno, cesta ukrajinského prezidenta do USA jistě nepřinese zásadní zlom v řešení rusko-ukrajinského konfliktu. Vladimír Putin stále drží v rukou vyšší karty než Petro Porošenko – silnější armádou počínaje a bohatší státní pokladnou konče. Kreml i nadále podporuje loutkové režimy v Luhansku a Doněcku. V této nevyhlášené válce na východě Ukrajiny i nadále umírají a budou umírat vojáci i civilní oběti. Přesto se ukazuje, že Moskvě se nedaří ani zlomit odpor Kyjeva, ani přesvědčit klíčové hráče mezinárodního společenství, aby přijali obsazení ukrajinského území jako fait accompli.
Washington, přes všechny obavy z minulých měsíců, nehraje podle ruských not. Také osa Paříž – Berlín je ve vztahu k Moskvě pevnější. Ani Kyjev se, přes všechny vnitřní problémy s korupcí a chatrnou ekonomikou, nezhroutil. Naopak v poslední době se mu dostalo významné vzpruhy v podobě bezvízového režimu s EU. Schopnost Ukrajiny klást agresi odpor roste a podpora separatistů stojí Putina každý den peníze, které by jistě mohl lépe investovat jinde. Například do penzí, do podfinancovaných sociálních služeb, nebo do mizerného regionálního zdravotnictví.
Bude proto zajímavé sledovat, zda a kdy se začne drolit loajalita ruských mocenských špiček. Zda a kdy se ruští voliči začnou ptát, co jim vlastně současná zahraniční politika přináší dobrého. Zda všechny ty náklady, které v důsledku agrese proti Ukrajině nese Rusko a její obyvatelé, stojí za to. Zda dobrodružná zahraniční politika a vyvolávání psychózy obleženého města, nemá jenom maskovat zkorumpovanost a nekompetentnost ruských elit a díky tomu poškozuje ruské národní zájmy.
