Bude mít Paroubek dost, aby uskutečnil svůj dávný sen? Menšinovou vládu naoko hledající podporu v celé Sněmovně, ve skutečnosti však s podporou koupenou u komunistů?
Jistá číselná symbolika by k tomu ukazovala. Sociální demokraté mají volební číslo devět, komunisté šest. Jak víme, šestka je převrácená devítka. 69 či 96, jak chcete, pořád je to totéž. Můžeme si představovat cokoli zvráceného, ale zůstaňme jen u toho, že komunisté jsou jen jinak otočení sociální demokraté – a naopak.
Rok 69 znamenal konec českého odporu proti ruské okupaci a nástup tuhé normalizace. A v roce 96 Miloš Zeman sice volby nevyhrál, ale zlomil Klause.
Nechme však magii cifer zaříkávačům. Magická stovka je pro politology, což je jiný druh zaříkávačů.
Těžko pochybovat o tom, že by se Paroubek s komunisty nějak spojil, kdyby součet socialistů a komunistů přesáhl sto pět křesel. Vojtěch Filip, komunistický boss, ví přesně, co požadovat za svou podporu a jak to dostat.
Je tolik peněz a důstojenství, které v této zemi rozdělují politici! A nemusíte být ve vládě. Komunistická strana je sice početná jako mraveniště, ale Paroubkova platba za podporu by nejspíš stačila k tomu, aby všem jejím členům zajistila ne třináctý, ale prostě zlatý důchod.
A Filip by mohl licoměrně kritizovat vládu sociálních demokratů zleva.
Ale šel by Paroubek, byť politický pistolník, do spojení 69, kdyby měl sto jedno či sto dvě křesla? Vzhledem k tomu, že ne všichni sociální demokraté jsou naladěni na tuto polohu, bylo by to krajně riskantní.
Vítěz bere všechno
Všechny dosavadní zkušenosti z moderní české politiky ukazují, proč je mariáš národní hra. I v politice má takzvaný forhont výhodu jako Brno. Vítěz voleb, tradičně pověřený sestavením vlády, ji vždycky nějak uplichtí.
Vzhledem k lačnosti našich politiků po okamžitém úspěchu, okamžitém splácení hypoték a okamžitém světle televizních kamer je mu jedno, že za to třeba krvavě zaplatí. Tak krvavě, jako zaplatili Špidla a Gross za svou stojedničku či Topolánek za svou "lepší stovku".
Vítěz voleb se vždycky dohodne na nějaké většině. Proč? Protože ideje a principy hrají v naší politice vždy až tu poslední roli.
Václav Klaus vyzval v roce 1998 k "mobilizaci" proti ČSSD. Se Zemanem pak uzavřel odpudivou a pro všechny potupnou opoziční smlouvu. Po této absolutní zradě vlastní důstojnosti je Kalouskův veletoč od Topolánka k Paroubkovi v roce 2006 jen dětským hraním na písečku.
Proto nemá smysl věřit tomu, když vám teď někteří politici říkají: S tím půjdu a s tím nepůjdu.
Jsou okolnosti, za nichž se i kníže spojí s těmi nejobyčejnějšími lidmi.
A jestliže vám budou tvrdit, že s komunisty nikdy a za nic, netvrdil to Kalousek už před čtyřmi lety? Pak ale Paroubek nabídl ranec, a kdo by po něm nesáhl, byť je od ďábla? Když v politice podlehnete pokušení, nejste totiž většinou potrestání peklem, ale prezidentským či komisařským úřadem.
V naší politice je to jako v seriálu o teenagerech. Nevíte dopředu, kdo se kdy s kým vyspí, víte však, že nakonec se vyspí každý s každým.
Modří už vědí?
Vzhledem k počtu neznámých by však volby pro nezúčastněného pozorovatele (jemuž příliš nezáleží na tom, kolik peněz z jeho přijmu Paroubek ukousne) byly skvělým dramatem. Kolik stran se dostane do Sněmovny? Co se vyklube z Johna? Šašek, nebo hvězda? A co poslední tažení starého jezevce? Triumf, nebo trapas? Uvěří lidé kašírovanému knížeti?
Hlavně však: kdo vyhraje?
To nejzábavnější drama se však, zdá se, vytrácí.
Ani po puči na poslední chvíli, který odstranil Topolánka, se nezdá ODS v bojovné kondici. Nicneříkající plakáty s přihlouplými hesly svědčí o tom, že si nebyla schopna vybrat solidní reklamní agenturu.
Petr Nečas na nich vypadá jako prostomyslný dobrák, byť je všechno jiné.
Poraženectví a nedůvěra čiší z každého gesta strany, která se kdysi vydávala za stranu sebevědomých lidí. Místo aby se pustila do nevybíravého boje, jde na jatka.
Diváci by ji měli vypískat.
A tak se drama scvrkává do otázky, zda se Paroubek neporazí sám. Zda v zemi Švejků nezapůsobí jeho nabubřelost tak trochu podobně jako kdysi Grossův plakát "Myslím to upřímně". Ten namydlil mladému nadějnému politikovi schody.
Strach ze spojení s komunisty už nefunguje. A ODS zatím neukázala nic jiného, než že umí strašit.
