Každý, kdo slyšel pana Vlčka mluvit, nikdy nepochopí, v čem by mělo spočívat ono ulehčení. Naopak, za takového soupeře by měl Ivan Langer platit zlatem.
Příčina tedy vězí asi někde jinde. Patrně v situaci, kdy si na Vlčkovo "dočasné křeslo" brousil zuby Jiří Paroubek, nicméně Miloslav Vlček odmítl vyjít vůli stranického šéfa vstříc. A to se neodpouští. Rozhodně tyto prohřešky neodpouští stranický lídr typu Jiřího Paroubka. A má k takovému postoji řadu dobrých důvodů.
Známá věta Thomase Hobbese "člověk člověku vlkem" se vztahuje na tzv. přirozený stav, tedy před vznikem státu. V lidské společnosti po vzniku státních forem proto naštěstí úplně neplatí. Ale politika je džungle, a Hobbese proto můžeme klidně parafrázovat ve tvaru "politik politikovi vlkem". A to i ve vlastní partaji.
Šéf, kterého se podřízení nebojí, není žádný šéf. A pokud dostal Jiří Paroubek příležitost utužit stranickou disciplínu exemplární exekucí vzpurného naivy, co si myslel, že když se k židli předsedy PS přišroubuje, tak v ní také vydrží až do konce volebního období, těžko se divit, že ji využil. (A možná si Paroubek onu příležitost i takříkajíc "předpřipravil".)
Ale proč se vzrušovat, nic se vlastně neděje. Sociální demokraté si zkrátka mezi sebou vyřizují účty. Do voleb je blízko, žádná ústavní krize nehrozí a každý věděl, že Miloslav Vlček své funkce prostě nedorostl. A ve funkci "řadového poslance" je plně nahraditelný zástupy jiných.
