Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

KOMENTÁŘ: Proč se bojíme uprchlíků?

  6:40aktualizováno  6:40
Hysterie kolem přijímání uprchlíků a ekonomických migrantů má v České republice řadu důvodů. Obviňovat paušálně lidi stavějící se proti jejich přijetí z extremismu a xenofobie je nejenom krátkozraké, ale ani to za současné vyhrocené situace ničemu nepomůže.

Uprchlíci jsou i tématem, okolo kterého se politicky zhmotnil relativně velký sociální problém. Odborně se mu říká „prekariát“ a jde o novou společenskou třídu lidí, „kteří propadají sítí základních sociálních jistot“, píše Jan Kužvart. | foto:  Michal Sváček, MAFRA

Zejména kvůli své komunistické minulosti a etnické homogenitě pociťuje česká společnost vůči kulturně odlišným společnostem značnou averzi. Snažit se v ní narychlo „vynutit toleranci“ tak vede jedině k protitlaku a názorové polarizaci.

Obava z neznámého i poznaného

Strach z uprchlíků se navíc umocňuje překrýváním se s debatou o terorismu a budoucnosti islámu v Evropě. V očích českého občana se pak nezřídka slévá v jedno uprchlík a ekonomický migrant. Stejně tak mu splývá i obraz muslima, černocha a teroristy v jakéhosi archetypálního násilného jedince s tmářským myšlením.

Jan Kužvart

Analytik, zabývá se bezpečnostní a politickou problematikou Blízkého východu a severní Afriky. Zaměřuje se i na e-diplomacii a drony (bezpilotní prostředky).

Jan Kužvart

Spolupracuje s řadou médií včetně iDNES.cz. Vystudoval politologii a mezinárodní vztahy, návazně bezpečnostní studia a také arabistiku a historii.

Ono ale vlastně ani tak nejde o představu jedince jako spíše masy bytostí bez tváře a jména. Tato dehumanizující představa, která zavdává podnět k tomu, abychom uprchlíky nevnímali ani jako lidské bytosti, se dá jen těžko usměrnit už jen z toho důvodu, že česká média takřka nepřináší osobní příběhy uprchlíků. Je to škoda, protože by je to jednak polidštilo a jednak by to umožnilo některé děsuplné představy české veřejnosti uklidnit.

Daniela Drtinová nedávno trefně uvedla, že česká média mají kvůli přehnané korektnosti obavu se ptát například na některé palčivé otázky o kompatibilitě islámu se západní společností. A na co člověk nezná odpověď, toho se bojí. Bohužel, média se často ani nemají koho ptát, protože odborníci chybí.

Zároveň je ovšem třeba dodat, že i ze svého okolí (jsem arabista) slyším osobní zkušeností podepřené obavy z toho, jaké jsou šance na integraci či přijetí některých skupin uprchlíků a ekonomických migrantů. Stavět proto celou debatu o uprchlících na tom, že Češi se jich bojí, protože ještě žádného neviděli, je zavádějící.

Nejistota světem vládne

Velkým zdrojem obav z českého stýkání a potýkání se s uprchlíky je rovněž nedůvěra ve schopnost státu situaci zvládnout a v demokratičnost EU, která může rozhodnout „o nás bez nás“ bez ohledu na naši suverenitu či vůli voličů a uprchlíky nám přidělit. Nedostatek informací, absence záruk a jistot a vědomí slabosti malého národa v globalizovaném světě, v němž se odehrávají procesy, v nichž nemá kontrolu nad svým osudem, jsou pak motorem obav z toho, co nás čeká a nemine.

Tato situace, kdy je zápecnické češství bez milosti vhozeno do víru mezinárodní migrace, krom toho koliduje s naší národní povahou ještě v jednom směru. Dobře to definoval Karel Čapek: „Jeden z našich národních rysů je silná nechuť k úřadům; ale stejně výrazným rysem naší národní povahy je mystická důvěra, že úřady se mají o všecko postarat a mají k tomu plno prostředků.“ Výzvy na uzavření hranic armádou, která k tomu ani nemá dostatek sil, jsou toho dobrým příkladem.

Svár práv a povinností

Zásadním důvodem českých obav z uprchlíků je podle mne nicméně to, že celá debata je elitami a orgány státní a unijní moci prezentována tak, že v řadovém občanovi zpochybňuje dělbu práv a povinností, na kterých je fungování naší demokratické společnosti založeno.

Unijní kvóty totiž vyznívají tak, že „my“ máme povinnost „je“ přijmout a „oni“ mají právo sem přijít, ať občan řekne sebehlasitější „ne“. Právo na náš blahobyt a bezpečí tak dostává někdo zvenčí, zatímco naše povinnosti se zvyšují o nutnost se postarat nejen o sebe, ale i o něj. Nebo snad některý z etablovaných evropských politiků mluví na veřejnosti hlasitě o tom, jaké mají současní imigranti povinnosti?

Za zmínku také stojí nejen přerozdělování práv a povinností, ale i zpochybňování systému odměn za dodržování pravidel hry. Je vidět, že řada lidí si probíhající debatu o uprchlících interpretuje tak, že občané mají dodržovat zákony a platit daně, avšak nelegálním migrantům v cestě přes hranice nesmí stát žádný plot.

Ve výsledku je tím zpochybněno, zda má cenu se snažit podle pravidel vůbec hrát. Důsledkem je růst jak populistických stran a hnutí v Evropě, tlačících na jednoduchá řešení, tak povzbuzení další nelegální ekonomické migrace do zemí EU. Ve hře tedy není jen osud uprchlíků, ale i legitimita a funkčnost našeho současného politického zřízení.

Strach ze sebe samých

Uprchlíci jsou v neposlední řadě i téma, okolo kterého se politicky zhmotnil v ČR mnohem větší sociální problém. Odborně se mu říká „prekariát“ a jde o novou společenskou třídu lidí, „kteří propadají sítí základních sociálních jistot“. Tato existenčně ohrožená část Čechů nejen, že nemá čas na úvahy o multikulturním obohacování či závazcích vyplývajících z mezinárodního práva, ale je i náchylná k politickému extremismu. V příchozích uprchlících pak může vidět svůj obraz, tj. další prekariát, s nímž je nucena se dělit.

Evropa se nejen v souvislosti s Řeckem zaklíná slovem „solidarita“. Mám pocit, že by si jej nejradši zbožštila, aby bylo nedotknutelné a nezpochybnitelné, protože bez něj nemůže fungovat. Prekariát je ale solidarity neschopný. A my se jej bojíme. Stačí se podívat, kolikrát se v internetových diskuzích opakuje, že uprchlíci k nám přicházejí jen pobírat sociální dávky. Sami diskutující jsou totiž často prekariát (což nemyslím nijak pejorativně) a vadí jim to čím dál tím víc. Hledání viníka za tuto situaci již začalo. V 30. letech jím byli Židé. Kdo to bude dnes, je nasnadě.

(Pokud se Vám na tomto místě nezobrazila infografika, najdete ji zde.)

Autor:






Hlavní zprávy

Další z rubriky

Premiér Bohuslav Sobotka (ČSSD) při rozhovoru s ČTK (18. července 2017)
Minimální mzda vzroste na 12 200 korun, rozhodla Sobotkova vláda

Minimální mzda se od ledna 2018 zvýší z 11 tisíc na 12 200 korun. Rozhodla o tom vláda, informoval na Twitteru premiér Bohuslav Sobotka. Od nástupu do funkce...  celý článek

Jiří Hynek, šéf Asociace obranného průmyslu, který má být podle Realistů...
Zastupuje zbrojaře, teď chce Hynek kandidovat na prezidenta

Jiří Hynek, šéf Asociace zbrojního průmyslu, která sdružuje zbrojařské firmy, by měl podle nové politické strany Realisté kandidovat na prezidenta. „Chtěl bych...  celý článek

Poznáte místo?
100 POHLEDŮ: Udusanou cestou k pompéznímu paláci. Poznáte místo?

Pro období let 1890 až 1914 se vžilo označení Belle Époque - „krásná doba“. Právě v tomto období vznikla většina fotografií, které jsme zařadili do seriálu 100...  celý článek

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.