Nevěřím tomu, že si dva nepochybně inteligentní muži, vůdci koalice pravého středu Petr Nečas a Miroslav Kalousek, neuvědomují, nakolik trapně snahy o zachování vlády působí.
Premiér říkal, že po rozštěpení Věcí veřejných chce pevnou většinu, o niž se bude vláda opírat - teď to vypadá na vskutku ohromnou podporu asi 103 poslanců. Říkal také, že nechce hejno poslanců, ale třetí poslanecký klub - tak ten zjevně taky nebude. No a ještě jsou mezi provládními poslanci dost podezřelé existence - zda se opravdu oddělily od "původních" Věcí veřejných Víta Bárty, s nimiž Nečas odmítá spolupracovat, vůbec není jisté.
Nečas a Kalousek (jehož TOP 09 také o zachování vlády usiluje a vyjednává) však podle mého soudu mají pro tuto "pružnost" i jiný důvod než jen držení židlí a strach z porážky v předčasných volbách. Jde o důvod programový a ideologický; důvod, který odborářští vůdci a sociální demokraté nechtějí vidět.
Projdete-li si činnost i výroky zmíněných vládních politiků, oni jsou zjevně přesvědčeni, že mají před sebou zásadní úkol: totiž srazit dluh České republiky, dát do pořádku veřejné finance, zamezit navěky případnému nebezpečí státního bankrotu. A ve jménu tohoto jediného účelu, posvátného cíle, je povoleno vládu nedůstojně lepit, plichtit a patlat.
K férovému hodnocení Nečase a Kalouska pouhé řvaní nestačí. Otázky stojí jinak: Lze snahu o udržení vlády pochybnými metodami ospravedlnit celkově správným úsilím o nižší zadlužení země (s nímž v zásadě souhlasí i sociální demokracie)? Je účel takový, aby světil jakékoli prostředky? Dá se k bohulibému cíli doplazit bahnitým kanálem?
Osobně si myslím, že nikoli. Tedy přinejmenším ne v tomto případě.
Snad by se situace jevila jinak, kdyby vládní strany dosud byly zcela čisté a vládnutí s přeběhlíky by bylo prvním zašpiněním. Ale tak to není. Skandál za skandálem provází hlavní vládní strany, vrší se nové a nové pochybnosti naznačující, že kabinet sice od lidí žádá oběti, avšak jinde, za korupčních okolností, peníze daňových poplatníků neefektivně odtékají.
Co hůře: řešení, o něž premiér Nečas usiluje, je velice nejisté. Stačí, aby se pár poslanců zachovalo iracionálně nebo aby se na ně něco provalilo; stačí, aby si několik z nich postavilo hlavu, že žádné další úspory už nepodpoří - a kýžený cíl se zhroutí.
Petr Nečas a Miroslav Kalousek mohli klidně říci - už to dál nejde, přeběhlíky nechceme, jdeme do předčasných voleb, i když v nich ztratíme - a vstoupili by do dějin se ctí. Takhle jim hrozí, že se o nich v učebnicích historie bude psát jako o politicích, kteří si vybírali mezi čestnou porážkou a hanebným vítězstvím a nakonec nedosáhli ničeho jiného než hanebné porážky.
