Vlastně je to překvapivě nepřekvapivá zpráva. Jmenování Lenky Bradáčové vrchní státní zástupkyní v Praze přitom vzbudilo mimořádnou pozornost: snad ještě větší než informace o tom, jak se v Londýně prodávají galoše českých olympioniků.
Otázka: Proč? Proč, když se stalo, co se stát mělo? Proč, když ministr spravedlnosti Pavel Blažek jen vyhověl návrhu nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana? Žádné odmítnutí, žádné drama. Prostě standard. Jedna z možných odpovědí: Standardní postupy budí v české politice a justici stejnou pozornost jako galoše na ploše olympijského stadionu. Hm.
Jiná z možných odpovědí: tušení zákulisního boje o mocný post, který vedl k dramatickým pádům: odvolání oblíbeného ministra Jiřího Pospíšila a odchodu mocného vrchního státního zástupce Vlastimila Rampuly přezdívaného zametač kauz.
Další možná odpověď: napjaté očekávání, zda nový ministr dokáže najít sílu a neudělat to, co od něj (pravděpodobně) očekávají ti, kteří jej do toho nesnadného postu nominovali. Tedy, že se zachová standardně nestandardně a Bradáčovou odmítne.
Zpočátku to tak totiž vypadalo. "Nepůjdu na tu společenskou objednávku, že jsem málem povinen to jmenování udělat," tvrdil Blažek při nástupu do funkce. Možná to slovo "objednávka" ani říct nechtěl. Ale řekl.
Veřejnost si skutečně objednává v poslední době takové politiky a osobnosti, co jim připadají alespoň trochu čestní.
Možná je to jen iluze, šálení zraku, touha po změně, kterou reprezentuje mladá a odvážná státní zástupkyně. Její odpůrci říkají: "paní Černobílá". Zřejmě proto, že se podle nich až příliš snaží oddělit dobro od zla. Jako by nevěděli, že to stejně není možné. Že dobro stoprocentně dokáže zvítězit jen na filmovém plátně.
Většina voličů ovšem filmy miluje. V tom je ten problém. Možná nevyžadují dokonalý právní systém ani dokonalé osobnosti, ale obyčejnou naději.
Jmenování Lenky Bradáčové (která si k tomu paradoxně oblékla slušivé černobílé šaty) je možná jednou z takových nadějí do budoucna. Snad ani ne pro ni samu (jeden bojovník zlo nezastaví), ale právě proto, že zvítězily zaběhnuté postupy, že nový ministr respektoval práci svého předchůdce, respektoval systém a řád, že se nepokusil vyvléci z povinnosti a rozhodl. Tedy, že se zachoval standardně. Chcete-li, splnil to, co od něj veřejnost (někteří ovšem s obavami) čekala. Objednávku.
Co chválit?
Není to na pochvalu. Kdybychom měli ocenit politika za standardní přístup, vypovídalo by to především o bídě celé naší politické kultury.
Na druhé straně se zdá, že situace by se už konečně opravdu mohla do budoucna uklidnit. Že vrchní státní zastupitelství po odchodu Rampuly a Grygárka a po příchodu nové šéfky v černobílých šatech začne konečně pracovat, jak má a jak možná ještě nikdy předtím ani nepracovalo.
Mnozí už dávno (nejpozději za slavných časů čunkiády) pochopili, že žalobce je slabým místem našeho justičního systému. Neboť kde není žalobce, není soudce. |
Buďme však obezřetní před příliš velkými očekáváními. "Někdo říká, že tolik zločinců uniká spravedlnosti, protože právní systém je síť s velkými oky. Jenže to je naprosto mylná představa. Je to slabá síť s jemnými oky, do níž se chytají malé ryby, ale která se trhá, když se do ní vřítí ryby velké" (Jo Nesbo).
Ty nedokonalé sítě se stejně velkými (malými) oky tu zůstanou, ať už bude v čele (vrchního) státního zastupitelství stát kdokoli. Na druhé straně: pondělní jmenování Bradáčové je bezpochyby příslibem a výzvou. Výzvou pro nás, abychom stejně pozorně sledovali další změny v české justici. Abychom stejně precizně dokázali zformulovat další objednávku. Ať už půjde o změny osobností či zákonů. Ti, kteří potřebují sítě s oky podle svého vlastního metru, budou nepochybně dělat totéž, nejspíš o hodně usilovněji.
Mnozí už dávno (nejpozději za slavných časů čunkiády) pochopili, že žalobce je slabým místem našeho justičního systému. Neboť kde není žalobce, není soudce. Nač korumpovat dvakrát, když stačí jednou, že.
A nově připravovaný (a zatím pro mnohé sporný) zákon o státním zastupitelství bude nyní předmětem dalších diskusí. Možná sám o sobě není tím nejzásadnějším.
Mnohem důležitější je, aby justiční systém začal fungovat jako harmonický celek odolný vnějším tlakům. Nejen těm politickým, ale opravdu všem.
Proč by se měla rušit vrchní státní zastupitelství, když vrchní soudy zůstanou? A musí být speciální státní zástupce pro boj se závažnou kriminalitou?
Možná ano, možná ne. Bylo by skvělé, kdyby se o tom vedla odborná debata a nevstupovali do ní političtí lídři s poplašenými výzvami a nemusel se ze dne na den měnit ministr. Prostě standard.
Nuda.
Pro novináře jednoduše katastrofa.
