Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

KOMENTÁŘ: Boj s terorismem? Po 11. září jsme pomohli pěkné hydře

  0:17aktualizováno  0:17
Patnáct let od 11. září 2001 jsme na tom hůř než tehdy. Západ válčí na stále více bojištích a pomalu, ale nezadržitelně se sám stává jedním z nich. Můžeme si za to sami, píše v komentáři šéf zahraniční rubriky MF DNES Milan Vodička.

13. výročí 11. září v památníku ve Washingtonu | foto: AP

Za dvanáct dolarů jsem si tenkrát v jednom washingtonském knihkupectví koupil knížku The Coming Anarchy a hned druhý den už mě evakuovali z Pentagonu, který právě zasáhlo letadlo s teroristy. Anarchie přišla dřív, než bych čekal.

Trosky mrakodrapů padaly, zkoprnělá Amerika zírala, že si bosý nýmand vůbec mohl dovolit zaútočit na Řím, a všude se psalo a vykládalo, že svět se změnil. Ale pohledem zpět to byly jen řeči z leknutí.

Patnáct let poté je na tom svět totiž ještě mnohem hůř. Západ válčí na stále více bojištích a pomalu se sám stává jedním z nich.

Fotogalerie

Blízký východ je v plamenech a kus Afriky plane s ním v požáru epického rozsahu.

Západ se rozkládá, protože plameny uvolnily lidskou vlnu, která ukázala, že
v období bezvětří tak sebejistá Evropa si za bouřky neví rady a její instituce nefungují.

V části světa islámu probíhá radikalizace, která - i když není ve skutečnosti ani v nejmenším tak celoplošná, jak se to s gustem líčívá - mění i Evropu. Najednou jako by se vrátily časy, kdy islám byl ohrožením pro celý kontinent.

Nikdo si neuměl představit, že se to vyvine až takhle. V knížce Nadcházející anarchie o tom nebyla ani zmínka, řeči o střetu civilizací, tehdy zrovna módní čtení, byly dlouhou dobu po 11. září jen duševní gymnastikou, protože realita k nim měla daleko. Jedna šílená skupina neholených mužů, kteří se svými kalašnikovy žili v jeskyních, pořád nebyla islámský svět.

Čekalo se, že je Západ, který byl na vrcholu moci, spláchne jako povodeň pouštní karavanu. Nestalo se. A tohle selhání je záhadou, která si zaslouží odpověď.

Bude nepříjemná.

Bombardujeme vodu v bazénu

Islám, který před 11. zářím vypadal krotce, i když pod povrchem to až taková idyla nebyla, je nyní agresivnější, urputnější a expanzivnější, než byl tehdy.

Usáma bin Ládin vyhrává in memoriam. Jeho cílem nebylo sundat všechny mrakodrapy a v nich pozabíjet všechny ďaury. Byl rafinovanější. Nastavil výhybku, po níž Západ sám vjel na slepou kolej.

11. září 2001

Útoky na USA vzbudily řadu teorií a pochybností. Projděte si je v souhrnu

USA a Evropa se přestaly chovat racionálně, ze skupiny fanatiků si udělaly existenciální ohrožení srovnávané s nacisty za světové války a s komunismem za té studené.

Nazvětšovali jsme si stíny a pak jsme s nimi bojovali, i když Usáma se sám odkopal, když se v roce 2004 chvástal, že přinutí Ameriku, aby si škodila sama. „Jediné, co teď musíme dělat, je vyslat vždy dva bojovníky, aby někde zamávali kusem hadru s nápisem al-Káida. Hned tam míří generálové a Amerika utrpí lidské, ekonomické a politické ztráty.“

Přesně to se stalo. Taky proto, že Amerika ztratila smysl pro proporce. Vlétla do Iráku, což bylo asi nejhorší rozhodnutí amerického prezidenta od chvíle, kdy se Nixon rozhodl odposlouchávat politické soupeře, a tam se stalo několik věcí naráz.

Přišla o velký kus kreditu. Těsně po 11. září měla morální podporu většiny světa, kterou promarnila. Zbraně hromadného ničení neexistovaly, taky se ukázalo, že nezvládne Irák udržet v klidu. Císař byl polonahý. A Amerika se taky unavila.

Irák ukázal limity její moci. To povzbudilo ty druhé. I když do Iráku USA vtrhly kvůli Saddámovi, tihle muži, kteří se proti nim postavili, už na něj kašlali a vytáhli černou vlajku džihádu. Spojovala je líp. Irák se stal porodnicí dnešního džihádu. U povstalců přišly do módy Usámovy vousy.

Generálové to všechno nedovtipně brali jako vojenské střetnutí a nepochopili, že al-Káida není armáda, ale myšlenka, i když vyšinutá. A myšlenku křídlaté rakety nezničí. Bylo to jako bombardovat vodu v bazénu. Cíl byl zničen, ale kapičky vody se současně rozstřikovaly široko daleko. Skoro bolelo sledovat ty virbly oznamující smrt každého dalšího pohlavára džihádistů, když současně přicházely zprávy o zrodu a akcích dalších a dalších skupin.

A pak přišlo arabské jaro, které ukázalo, že si Západ svůj debakl zaslouží, protože o Blízkém východě nepochopil vůbec nic. A za arogantní přesvědčení, že všichni chtějí a musí být jako on, mít demokracii a právo nosit šortky, si ho zasloužil tuplem. V rauši viděl vítězství nových hodnot, tleskal pádu autokratů, kteří drželi hráz, ale místo nich a západních hodnot přicházeli islamisté a pak i jejich nejvyšší stadium, džihádisté. Sýrie, Libye, Jemen, Mali, sever Nigérie...

Západ nic nepochopil. Pak přišel Islámský stát a bojovníci, kteří proudili od nás k nim a pak zase k nám, obvykle už s kalašnikovy. Charlie Hebdo, pak ještě jednou Paříž, Brusel, Nice...

Je to i vina těch, kdo rozhodují. Západ se chová schizofrenicky, protože nechápe, že džihád není jen problém pro piloty bombardérů a tajné agenty. Bojuje s džihádisty, ale v Perském zálivu má kamarády, kteří jsou na jeho straně, ale současně financují jeho nepřátele. Nedělají to proti Západu, jen věří, že musí šířit svoji dřevní verzi islámu, a taky si myslí, že tím sledují svoje místní zájmy, třeba proti Íránu či Asadovi, i přežití, protože věří, že když džihádisty dobře krmí, mohou je vodit v ohlávce.

S tím souvisí i tohle: Už roky bojujeme proti terorismu, skuhráme, zpytujeme zbytečně svědomí, vysíláme vojáky, rozmisťujeme policisty, ale klidně necháme kázat v evropských mešitách ty imámy, kteří vymývají hlavy a nahánějí nové bojovníky. Cítíme se tak hezky, civilizovaně, evropsky nadřazeni: přece mají právo na názor, že.

I proto je situace patnáct let poté horší než tehdy.

Jen za minulý víkend udeřila Amerika v šesti zemích: 45 náletů bylo v Iráku a Sýrii proti Islámskému státu, další v Libyi, Somálsku, Afghánistánu, Jemenu. V Londýně včera zatkli dva bratry, kteří vedli skupinu, jež plánovala útoky pařížského stylu s bombami a samopaly. A v Paříži zatkli tři mladé ženy, jež jménem Islámského státu zřejmě chtěly odpálit plynové bomby u Notre Dame.

Tak přesně sem jsme došli patnáct let poté. Pomohli jsme si vypěstovat pěknou hydru. Co asi bude za patnáct let?

Záběry z útoku na dvojčata 11.září 2001:



Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.