Když jsou teď v módě spiklenecké teorie jako univerzální vysvětlení na všechno, nabídnu taky jednu, byť zdánlivě vůbec nesouvisí se Sýrií: americký prezident George W. Bush nešel před deseti lety do Iráku kvůli zbraním hromadného ničení, ropě, nebo dokonce nějaké arabské demokracii, to byla jen zástěrka.
A vůbec nebyl problém, že se Irák vymknul z rukou a zvlčil. Naopak, to byl totiž plán. Geniální strategický plán, jak oslabit muslimy tím, že je přiměje, aby začali zabíjet sami sebe místo nás.
Samozřejmě je to hloupost (i když to takhle občas říkají někteří vykladači jeho odkazu, čemuž se musí smát i on), ale kdyby to byla pravda, ten plán vyšel z jedné části dokonale. Opravdu se zabíjejí sami. Ale nějak se to celé zvrtlo, takže dneska už se zabíjejí i ti muslimové, kterým jsme byli celkem ukradení. A protože to dělají ve velkém, je z toho nakonec stejně i náš problém. Jediný, kdo by ještě dokázal sečíst všechny výzvy k zásahu v Sýrii, je dnes už jen vynálezce kalkulačky.
K tomu jen dvě stručné poznámky: v Sýrii nikdo nezasáhne, aby ukončil krvavou občanskou válku. A kromě toho – bude hůř. Celý arabský půlměsíc od řeky Tigris po Bejrút je pásmo před výbuchem. Ke zprávám o masakrech v Sýrii se přidal seriál irácké výroby, na který už jsme se před pár lety jednou koukali. Krvavé atentáty v ulicích Bagdádu a tak. Opět se hovoří o sektářské válce, tentokrát se však přidává i volání po federalizaci země, což je jen maskovací výraz pro rozpad Iráku.
Otázka příštích měsíců, která rozhodne o budoucnosti Blízkého východu, zní: Stala se Sýrie novým Irákem, nebo se z Iráku začíná stávat další Sýrie? Anebo je to jedno, protože to nejsou dva problémy, nýbrž jeden? Možná, že třetí možnost je správná.
Ničivý vír strhává další
Sunnitský a šíitský radikalismus jdou tvrdě proti sobě, na hranicích nezáleží, protože kmen a pohled na to, kdo je nástupcem proroka Mohameda (to je v kostce hlavní rozdíl mezi šíity a sunnity), je pevnější pouto než slabý pocit příslušnosti k umělým státům s umělými hranicemi, vyrobeným kdysi Západem.
A tak Sýrie potvrzuje pravidlo, že války fungují jako vysavač, který nasává další a další země. Syřané jsou připraveni jít na pomoc svým sunnitským bratrům v Iráku a platí to i naopak, takže by mohlo vzniknout jedno válečné klubko. Už v tom lítá Libanon, protože Hizballáh vyslal své vojáky na pomoc Asadovi. A už se to taky otřelo o Izrael.
Zdá se tedy docela nepochopitelné, proč šéf Bílého domu Barack Obama nechce hasit syrský dům, když to vypadá, že se oheň přenese na další domy v ulici. Ale vysvětlení je úplně prosté. Vlastně jsou dvě. To první si můžete ověřit sami. Zkuste si to jako duševní rozcvičku: co byste podnikli vy?
Říká se, že potřebují zbraně. Ale ty jim ve velkém dodává Katar a Saúdská Arábie a nic to nezměnilo. A jak zařídit, aby je nedostali fundamentalisté, kteří s nimi pak podpálí i Irák? Budete na ně vázat visačky se vzkazy, že pro ně nejsou?
Taky byste mohli bombardovat syrského diktátora Asada, stejně jako bombardovali Kaddáfího. Ale kdo bude nakonec vítězem? Ze tří možností – Asad, radikální islamisté a sekulární opozice – jsou pro vás první dvě špatné a třetí nejméně pravděpodobná.
Druhý důvod souvisí s tím, že se to v Iráku zvrtlo. A v Afghánistánu taky, byť tam stupeň zvrtanosti zjistíme teprve časem. Proto Obama nemá chuť dělat něco se Sýrií. Poučení z Iráku a Afghánistánu je jednoduché: vyhni se válkám, které nemají konec. Drž se stranou, protože to stejně nikdy neskončí dobře.
Zní to rozumně. A souvisí to s tím, že Amerika se tak trochu stáhla do sebe. Má to jediný háček: nikdo neví, jestli za deset let naopak příští americký prezident nebude muset jít takřka zbrkle do akce někde jinde právě proto, že Barack Obama právě teď nehasil dům a opravdu vzplála celá ulice.
