Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

KOMENTÁŘ: EU se měnit nemusí. Musí se změnit politici, kteří jí vládnou

  14:49aktualizováno  14:49
Ředitel evropského programu prestižního institutu Sciences Po Lukáš Macek se ve svém komentáři pro iDNES.cz vrací k důsledkům brexitu. Pro Česko je podle něj brexit špatnou zprávou ze dvou hlavních důvodů: ztrácíme v EU podstatného spojence. Ale hlavně brexit spouští dynamiku, která může vést k rozpadu EU či minimálně k jejímu rozštěpení mezi tvrdé jádro a periferii.

Velká Británie vystavila Evropské unii stopku | foto: AP

Rozpad Unie znamená návrat k nestabilitě v Evropě a znovuotevření otázky, do které mocenské sféry sklouzne střední Evropa a jakou míru vlivu a suverenity v dané sféře budou jednotlivé země mít. A volba mezi jádrem a periferií je přesně tím dilematem, kterému jsme se od roku 1989 snažili vyhnout. Proto bylo prioritou všech polistopadových vlád plnohodnotné členství v EU.

Záleží však jen a jen na 27 ostatních zemích, včetně České republiky, zda další špatné či horší zprávy budou následovat. Bohužel se však různé sebevražedné scénáře mohou začít naplňovat velmi rychle.

Podle euroskeptiků napříč Unií je Brexit – který svou politikou aktivně pomáhali připravit – důkazem, že EU je třeba rozvolnit či přímo rozpustit, vrátit se k ryze mezistátnímu systému, evropskou integraci redukovat na volný trh. V podstatě to znamená aktivně nastolit výše zmíněný scénář rozkladu, nestability a geopolitické reorganizace evropského prostoru.

Cameron chtěl být chytrou horákyní

Rozvolňovat Brexitem rozhozenou EU je nesmysl: britské rozhodnutí to nezvrátí a jen to vytvoří další napětí mezi zůstávajícími zeměmi. A Brexit samotný jasně ukázal, kam vede snaha porazit eurofobní síly umírněně euroskeptickou politikou. David Cameron doufal porazit UKIP a „své“ radikální euroskeptiky tím, že vyslyší jejich volání po referendu a že si v Bruselu vyjedná potvrzení britského členství ve stylu chytré horákyně. Z historie měl vědět, že snaha porazit radikální postoje tím, že umírněnější síly přeberou část jejich rétoriky a programu, je kontraproduktivní. Radikální odpůrce nelze chlácholit, nemá smysl se jim podbízet: je třeba se jim jasně postavit.

Lukáš Macek

Vystudoval politologii, vede dijonskou pobočku Pařížského institutu politických studií (Sciences Po) se zaměřením na evropské záležitosti a země střední a východní Evropy. V minulosti byl poradcem Josefa Zieleniece a Jana Švejnara. Ve volbách do Evropského parlamentu 2009 byl lídrem kandidátky SNK Evropských demokratů.

Lukáš MACEK, 33 let, SNK-ED

Ze zakladatelských zemí a především z Francie pak zaznívá opačný refrén: využijme odchodu stabilně nejeuroskeptičtější země a udělejme další krok k prohloubení integrace; a pokud to povede k dalším exitům, hlavně mezi středoevropskými či severskými zeměmi, tím lépe! Tato reakce zcela zapadá do tradice francouzské evropské strategie. Je však stejně nebezpečná jako snaha Unii porozpustit v naivní víře, že tím sebereme vítr z plachet těm, kdo ji chtějí rozpustit úplně. Též znamená posílení nestability, rozvíření nejrůznějších konfliktních situací (viz Brexit a otázka severního Irska či Gibraltaru), vznik nových dělících čar v Evropě.

Obě tyto vzájemně se posilující tendence jsou pro (nejen) české zájmy vysoce nebezpečné. Je proto zcela zásadní, aby státotvorné politické síly definovaly alternativní strategii reakce na Brexit, kterou samozřejmě nemůže být pouhá obhajoba statu quo a snaha jet dál, jako by se nic nestalo.

Je třeba odmítnout iluzi, že problémem je architektura EU jako taková a že řešením je další globální reforma Unie, další přetahovaná o fungování institucí či o dělbu kompetencí mezi EU a členské státy. Problém není kvantitativní (zda má Unie moc či málo pravomocí), ale kvalitativní (zda je využívá efektivně, racionálně a politicky čitelně). Problémem není EU tak, jak je teoreticky popsána v platných smlouvách. Problémem je konkrétní politická praxe jejího fungování. Je třeba se vyvarovat velkolepých gest a složitých právních konstrukcí a pustit se do mravenčí každodenní politické práce.

Nemůže za to jakýsi abstraktní „Brusel“

Klíčovou je otázka politické odpovědnosti za rozhodnutí učiněná na úrovni Unie. Je ostudné a nebezpečné, že EU není schopna být silným hráčem v rusko-ukrajinském konfliktu či tváří v tvář migrační vlně z blízkého Východu. Ale nemůže za to jakýsi abstraktní „Brusel“. Nemohou za to smlouvy, na nichž EU stojí, které sice určitě nejsou ideální, ale jejichž účinnost by mohla být zcela postačující, pokud by byly naplňovány s odpovídající politickou vůlí.

Mohou za to v prvé řadě národní vlády, v druhé řadě pak vlastní evropská politická reprezentace, tj. členové Evropské komise a europoslanci. Může za to jejich malichernost, neochota se dohodnout, neschopnost definovat společný zájem a najít rozumná, efektivní řešení, jejich alibismus, sobectví, krátkozrakost, někdy i obyčejná lenost či ustrašenost před tím, co zítra napíší noviny, či jak se pohne křivka jejich popularity.

Pokud se toto nezmění, můžeme tisíckrát změnit evropské smlouvy, překopat systém unijních kompetencí, donekonečna se hádat o federalismus či národní suverenitu, ale s nechutí k Unii – a mimochodem i k demokratické politice obecně – to nic pozitivního neudělá. Sebelépe na papíře vymyšlená instituce se znemožní, pokud je řízena nekvalitním personálem.

Pozorovat, komentovat, kibicovat

Případ Davida Camerona je zcela exemplární: politik, který vyvolá zásadní referendum o EU kvůli svým vnitropolitickým a vnitrostranickým hrám. Který v Bruselu vyjedná pár symbolických ústupků a svým voličům se je pak snaží prodat, jako velkolepé vítězství a zásadní změnu.

A zatímco po celou svou politickou kariéru do EU tepal, ve jménu tohoto pseudovítězství nad „Bruselem“ se stane největším bojovníkem za setrvání v Unii. Lze se divit, že jeho důvěryhodnost, jeho schopnost strhnout voliče je chabá ve srovnání se zanícenými a hlavně konzistentními zastánci Brexitu?

Je proto třeba skoncovat s věčným rozmělňováním odpovědnosti za evropská rozhodnutí zejména ze strany národních vlád, které soustavně zneužívají pokryteckého schématu „my“ (národ) versus „oni“ (Brusel). I nyní řada premiérů a ministrů reaguje na britské referendum výrokem, že „EU se musí změnit”. Jako kdyby to byla jakási cizí entita, kterou oni zvenčí pozorují, komentují, kibicují.

Ve skutečnosti jsou jejími hybateli a vládci. Pokud by všichni vládní politici, kteří dnes dávají hraběcí rady, jak se „EU musí změnit“, začali brát vážně svou roli na evropské úrovni a nést za ni plnou politickou zodpovědnost, byl by to první krok ke skutečně potřebné a účinné změně. Občané a národní parlamenty to od nich musí začít tvrdě vyžadovat.

Evropské politické strany jsou prázdnými skořápkami

Druhým a ještě mnohem těžším krokem je schopnost začít nacházet adekvátní odpovědi na vážné problémy, které se na Evropu dnes hrnou ze všech stran. Je iluzorní si myslet, že tato schopnost závisí na tom, zda na papíře dáme více či méně pravomocí té či oné instituci.

Mnohem důležitější než institucionální rámec rozhodování jsou vzorce chování: nestavět partnery před hotovou věc, přesvědčovat a uklidňovat skeptiky spíše než je přehlasovávat, uznat, že pouhé „ne“ bez racionálního protinávrhu nestačí, respektovat pravidla i tehdy, kdy se nám to zrovna nehodí, umět velkoryse překročit svůj stín ve jménu společného zájmu. Státotvorné politické elity musí být schopny si tyto vzorce chování osvojit a přesvědčit o jejich správnosti své voliče.

Třetím krokem pak je přehodnocení postoje národních politických reprezentací k té, stále ještě jen zárodečné, evropské. Dát jí prostor, respektovat ji... a hlavně přispívat k tomu, aby byla kvalitně obsazena. Stačí se podívat, jak většina politických stran přistupuje k sestavování kandidátek do Evropského parlamentu či jak je pro německou kancléřku, britského premiéra či francouzského prezidenta bolestně těžké nechat vedle sebe vyrůst skutečné evropské politické lídry. Evropské politické strany jsou vesměs prázdnými skořápkami a mediální prostor věnovaný evropské politice zůstává minimální.

(Ne)aktivita , respektive (ne)viditelnost evropské politické reprezentace je přitom velkým problémem: kde byli europoslanci – britští ale i (a možná především) ti ostatní – během britské kampaně? Kde byli eurokomisaři? Představitelé evropských politických stran? Skoncujme s postojem, kdy se celá Evropa třese o výsledek v tom či onom hlasování v jedné zemi, ale nikdo „cizí“ si netroufá se aktivně vložit do kampaně pod záminkou, že by to prý voliče mohlo iritovat.

Kde byli během brexitu čeští europoslanci?

Kdyby britští voliči během kampaně občas zahlédli racionálně vystupujícího europoslance z Polska či z České republiky, možná by to nahlodalo jejich obraz EU jako ryze technokratické organizace, připomnělo jim to evropský rozměr jejich volby a snad i zmírnilo negativní pohled na členství středoevropských zemí v EU. Je paradoxní, že v této schopnosti dělat celoevropskou politiku mají náskok spíše eurofobní síly, jako třeba německá AfD, která si na mítinky i na plakáty zve Václava Klause...

Zapomeňme na jednoduchá a okamžitá řešení. Neexistují. Řešením samo o sobě není ani „méně Evropy“, ani „více Evropy“. Čeho potřebujeme více, to je evropská politika v plném slova smyslu. Více drobné politické práce pro evropskou věc, která, slovy TGM, „jako skutečná práce všecka, vyžaduje soustavnosti, pilnosti, stálosti, vytrvalosti“.

Brexit by měl být budíčkem pro všechny, kdo jsou si vědomi zásadních přínosů evropské integrace pro osud jednotlivých evropských národů a evropské civilizace jako celku, ale doposud si mysleli, že se stačí jen vézt.

Proevropské elity dělají stejnou chybu, jakou v roce 1996 udělala česká pravice a její sympatizanti, včetně většiny médií: pozitiva a úspěchy polistopadového vývoje jim připadaly tak evidentní, že jim Miloš Zeman ve svém Zemáku připadal jako neškodný Don Quijote. I dnes si mnozí mysleli, že Boris Johnson ve svém lživou reklamou popsaném červeném autobuse nemá šanci proti „logice dějin“... V obou případech se ukázalo, že spoléhat na to, že v politice je něco „evidentní“, se může krutě vymstít.

A nenechme se zmást: nejde jen o EU. Ta je často jen nejsnadnějším terčem pro ty, kdo nenávidí ten či onen pilíř našeho současného uspořádání: liberální demokracii, tržní ekonomiku, právní stát, otevřenost a toleranci k jinakosti, transatlantickou vazbu. Prohrajeme-li bitvu o EU, válka o západní model demokracie neskončí, avšak jeho stoupenci do dalších bitev půjdou v oslabení, každý sám na svém písečku v destabilizované Evropě v rozbouřeném světě. Pokud si toto všechno naše elity velmi rychle neuvědomí a patřičně na to nezareagují, už brzy může být pozdě.

Autor:


Bomba slevy
Bomba slevy

Chcete mít přehled o těch nejlepších slevách a nakupovat chytře?

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.