Jako kdybychom vyhodili starý kabát a najednou zjistili, že ho pořád nosíme: zrušili jsme už dávno tajnou policii, ale tajné nahrávky a fízlování všeho druhu nás pronásledují stále. Aféry spojené s BIS či s (bývalou) agenturou ABL jsou jen těmi posledními. A významně ovlivňují dění na politické scéně, bohužel. K nim patří další podivné metody - někdy jen tušené - vydírání, protekce. O korupci a fenoménu kmotrovství nemluvě.
Otázka zní: Proč je to tak? Druhá otázka: Je to tak všude a vždycky, nebo pro to máme v Česku zvláštní předpoklady? Třetí otázka: Jestli ano, tak jaké?
Někdo řekne, že nikdy nebylo fízlování a případné následné vydírání či podplácení tak snadné jako dnes. Jenže problém nemusí opravdu spočívat v kvalitě mikrofonů. Fízlovalo se už za císaře pána a s donašečstvím se potýkala i tehdejší česká společnost.
Staří démoni mají opravdu dlouhé životy. Možná jsme jen dobrými dědici nejlépe fungující organizace komunistického režimu, všemocné StB. Její jméno nepřežilo, ale metody ano. Jsou stejné a zjišťujeme, že je bezděčně používají mnozí kolem nás. Jako když děti nesouhlasí s tím, co dělají jejich rodiče, ale jejich zlozvyky přebírají.
Husákovské dědictví
Možná jsme se s mocenskými (chcete-li kmotrovskými) manýrami dobře sžili už za Husáka. Vzpomínáte, jak se tehdy dělala "politika"? Rozhodovaly podivné zákulisní hrátky, intriky, možná i vydírání. A samozřejmě rudá knížka.
Jinak to nešlo - normální mechanismy neexistovaly. A když je dnes máme, staré metody jsme asi tak úplně nezapomněli. Primitivní regionální vládcové - jacísi "balkánští kmotři" - nás provázeli celým minulým režimem a vytvářeli vlivné struktury. Přičemž mnohé z nich se kryly se strukturami komunistické moci.
Ale je to opravdu tak, že minulost nás pronásleduje víc, než jsme ochotni si připustit? Co když jde o problémy, jimž čelí všechny země bez ohledu na to, jaký režim v nich vládl před pětadvaceti lety?
Na druhé straně nevidíme, jak jiné Evropany ovlivňuje minulost ještě starší. Stín Hitlera tušíme za mnohými rozhodnutími a chováním řady Němců. Dnešní proevropská německá politika je ostatně do jisté míry také produktem strachu z minulosti, strachu z fenoménu nacismu a světové války.
Moc starých démonů
Staří démoni na jedné straně hrozí a na druhé straně skutečně ovlivňují. Zatímco například Němci je dokážou přetavit v pozitivní energii, vítězící česká malost těžící z démonů minulosti triumfuje dokonce i na Pražském hradě. Minulost může být motorem, stejně dobře jako balvanem. Ledacos si možná vůbec neuvědomujeme - před pár dny jsme kritizovali nepochopitelné jednání divnostrany Věci veřejné: zdálo se nám, že její politikové něco chtějí a současně to odmítají. Ale podobně se přece dívají ostatní Evropané na Česko, které se odmítlo připojit k fiskální unii, přestože její zásady vlastně neodmítá. Jaký je v tom rozdíl?
Schopnost zvláštní dvojakosti provází české politiky od pádu komunismu. Jen si všimněme - chceme být v Unii a současně k ní vyvoláváme zášť. Něco říkat a dělat opak, to je typická metoda přežití v totalitním režimu. Tehdy jsme se naučili svou zemi milovat i nenávidět. Byl to náš stát a současně náš nepřítel. Dvojakost však plodí nedorozumění a neschopnost dohody. Otázka zní: Nakolik je to vše český fenomén a nakolik dědictví univerzálního totalitního státu? Nebo je to jen pouhá nevýznamná součást naší přítomnosti?
Možná je za tím vším jen skepse, která provází Čecha od kolébky do hrobu. Už Masaryk bojoval s blbou náladou. "Dobrého je v řádu světa víc, ale to zlé člověk cítí silněji," říkal.
Masarykovské Československo mělo jednu obrovskou přednost. Ze starého Rakouska zdědilo fungující byrokracii, a především relativně spravedlivé soudnictví. Neschopnost domoci se spravedlnosti je přitom častým problémem posledního dvacetiletí. Vlastně ovlivňuje vše, o čem mluvíme - fízlování, vydírání, protekci i korupci. Absence spravedlnosti je skutečným fenoménem doby. Trápí tisíckrát víc než cokoli jiného.
Otázka zní: Jak spravedlivou a nezávislou justici jsme z minulého režimu zdědili my? A jestli jsme ji v průběhu let proměnili, bylo to k lepšímu, nebo k horšímu? A nejde samozřejmě jen o justici, ale o touhu po spravedlnosti obecně. Češi si už dávno zvykli žít bez Boha, možná podlehli iluzi, že mohou žít i bez spravedlnosti. Je možná smutné žít bez Boha, ale jistě to jde. Ale žít bez Boha i bez práva? Bez přesvědčení, že život s námi bude hrát alespoň trochu férově? A s ostatními také - že budou potrestaní všichni ti kmotrové, podvodníci, úplatkáři? Malí stejně jako velcí.
Problém českých dějin možná není v tom, že jsme se naučili fízlování, kmotrovství a dvojakosti, ale v tom, co jsme ztratili. Kdysi dávno víru v Boha a nyní ztrácíme víru v právo a spravedlnost. Zbývají šidítka v podobě nadávání. Ironie a černý humor. Ten umíme. Ale nahradí jedna úspěšná premiéra Blonďaté bestie to všechno, o co jsme přišli?
