Česká republika nemá po pětadvaceti letech snad kromě Slovenska sobě bližší zemi, než je Polsko.
Téměř čtyřicetimilionová země, která v minulých deseti letech zažila civilizační skok, který se povede jednou za několik století, je náhle v problémech, o nichž všichni doufali, že už nikdy nenastanou.
Právo a spravedlnost pochopila vítězství v podzimních parlamentních volbách, po nichž získala jen velmi těsnou většinu v parlamentu, jako právo si s polskou demokracií dělat cokoli, co si zamane. A člověk nemusí být zrovna politolog, aby pochopil, že paralyzování Ústavního soudu a pohrdání jeho rozsudky, změna veřejnoprávních médií na státní, s možností na hodinu vyhodit každého, kdo nejásá nad současnou vládou, a stejně brutální přeobsazení postů ve veřejné správě, nejsou kroky demokracii posilující, ale omezující. Když ne přímo likvidující.
Ne zlepšení, ale demontáž demokracie
To všechno může být jen začátek, po němž může přijít kriminalizace opozice, ohnutí svobodných a férových voleb ve volby už jen částečně svobodné a neférové. Pokud si někdo myslí, že z toho není třeba mít obavy, může si někdy poslechnout lídra Práva a spravedlnosti Jaroslawa Kaczynského. Ten příznivce liberální opozice přirovnává ke kolaborantům s nacisty a bývalou vládu Občanské platformy považuje když ne za vrahy, tak přinejmenším spolupachatele toho, co nazývá zavražděním svého bratra, bývalého prezidenta Lecha Kaczynského.
Ostatně smolenskou leteckou katastrofu si jádro Práva a spravedlnosti připomíná ne každoročně, ale každý měsíc na pietních shromážděních. Asi nebudu sám, komu něco takového nepřijde po skoro šesti letech od havárie normální.
Jako přítel Polska a Poláků, země, kterou mám ze srdce rád, nemohu mít radost z toho, že Evropská komise na tuto zemi ukázala prstem. A začala zkoumat, do jaké míry porušuje nová vláda zásady demokracie a právního státu. Tedy to, co je základem všeho, v co jsme v protikomunistických revolucích v roce 1989 doufali a chtěli v naší Moskvou porobené části Evropy vybudovat. A co se nám s většími či menšími vadami skutečně vybudovat podařilo.
Msta osamoceného bratra
Dnes v Polsku probíhá podobná demontáž plné demokracie, jaká proběhla po roce 2010 v Maďarsku. Ovšem bez silného mandátu, který první Orbánova vláda dvoutřetinovou většinou v parlamentu měla. Byť ani to ji neomlouvá, že zničila téměř všechny kontrolní funkce, jež mají opozice a na vládě nezávislé instituce ve fungující demokracii mít. Ať si Viktor Orbán říká, co chce, ale to, co vytvořil, není lépe, ale hůře fungující politický systém. „Omezená demokracie“ vzdalující Maďarsko od USA a západní Evropy. Tedy té části světa, k níž chtěl i sám Orbán před dvaceti pěti roky tak moc patřit.
To, co se děje v Polsku, není opakováním Maďarska, ale je to mnohem horší. Mnohem horší, protože Polsko je symbolem a vlajkovou lodí střední Evropy. Horší, protože Jaroslawa Kaczynského nevede jako Orbána jen touha po moci, ale zřejmě i nemocná touha se pomstít za zahynulého bratra, za osm potupných let v opozici, za celých dvacet pět let, kdy se marně snažil dostat na výsluní.
Zatímco Orbán přes všechny své chyby a diktátorské sklony měl a má v západní Evropě partnery, s nimž se dokázal bavit, Kaczynski - skutečný vládce dnešního Polska, žádné takové partnery na Západě nemá a možná je ani mít nechce.
Demokracii si musí ubránit sami Poláci. S naší pomocí
Evropská komise, ani Evropská unie jako celek, polskou demokracii nespasí. Může jen pomoci pojmenovat to, co se v Polsku děje a bude dít správnými slovy. Sankce mohou přijít až nakonec a budou jen těžce prosaditelné.
Unie, tedy i my, se ale může stát arbitrem mezi polskou opozicí, která může některé přešlapy vlády Práva a spravedlnosti zveličovat, a vládou, která bude tvrdit, že se demokracie neporušuje a ani to nemá v plánu.
Poláci ale budou muset svoji svobodu uhájit sami. Budou muset bránit svoji demokracii a svobodu, možná i na ulicích stávkami, a pokud to už nepůjde ve svobodných volbách, pak nedej Bože možná dokonce i nějakým polským „majdanem“.
My Češi bychom měli vývoj v Polsku nejen pozorně sledovat, ale také jasně podpořit návrat Varšavy k západní, liberální demokracii. Jinak nám na našich severních hranicích může vzniknout podobný paskvil demokracie, jakým je Putinovo Rusko. A počet těch českých politiků, kteří budou chtít od Kaczynského, Orbána a Putina opisovat, se nebezpečně zvětší. Ostatně, prst jich dost sliní už dnes.
