Nejen venkovní teploty jsou nepříjemně nízké. Vztahy mezi prezidentem a ministrem zahraničí jsou prý hluboko pod bodem mrazu. I když Karel Schwarzenberg možná maličko přehání, příjemně jarní nejsou. Budovy, kde úřadují ministr zahraničí a prezident, se obě nacházejí na pražských Hradčanech jen několik set metrů od sebe.
Tuhý mráz, který tam panuje, je o to smutnější. Je to další důkaz bídy a nízkosti naší politiky. Kdo z nedávných soupeřů o prezidentský úřad je vinen?
Provokace Livií?
Silní muži se přou o místa velvyslanců. Miloš Zeman dal Schwarzenbergovi najevo, že chce jako velvyslankyni na Slovensko jmenovat paní Livii Klausovou. Manželka bývalého prezidenta je na první pohled vhodnou kandidátkou na takové místo. Pochází ze Slovenska.
Má obrovské zkušenosti s mezinárodními vztahy i s protokolem. Od konce roku 1989, tedy skoro čtvrt století, je manželkou vrcholného politika. Doprovázela ho na cestách, byla na všech neformálních jednáních. Navíc, kdo si pamatuje Klause z 90. let, ví, že o své ženě mluvil s úctou a prý s ní probíral i svá rozhodnutí.
Paní Klausová má krom zkušeností a vzdělání, rozhled a šarm. Její jmenování by bylo navíc mediální událostí a každá reklama tak zastrčené zemi, jako je Česko, jen prospěje.
Jenže Zeman se vytasil se jménem Klausová sám a proti všem zvyklostem. Velvyslance sice jmenuje, ale navrhnout by je měl ministr zahraničí. Žádný politik není rád, když mu jiný šlape do jeho výsostného území. V případě Schwarzenbergově je taková ťápota Zemanovy holínky dvojnásob nesnesitelná.
Nejen proto, že jsou to pouhé dva měsíce, kdy mu podlehl ve vyčerpávající volební kampani. Ta byla hodně osobní a Zeman používal vůči svému soupeři všech možných prostředků. Některé z nich se jevily jako neférové.
Schwarzenberg se lživými narážkami na své cizáctví či fašistickou minulost předků své ženy cítil právem uražen. Zemanovi jako vítězi by slušela velkorysost a slušnost vůči poraženému, který podal mimořádný výkon.
Navrhnout na velvyslanecké místo paní Livii, která se zapojila do Zemanovy kampaně a též urážela ministrovu ženu, je výsměch. A to přes všechny výše uvedené přednosti paní Klausové. Čekat, že ke státu loajální Schwarzenberg srazí podpatky, by mohl jen někdo, kdo vůbec nechápe lidskou povahu.
Buď ji nechápe prezident republiky, nebo vyhlásil svému ministrovi zcela zbytečnou válku a musí očekávat palbu z druhé strany.
Pod vlajkou s hvězdami
Celý hloupý spor je o to trpčí, že poprvé v novodobých dějinách má republika šanci formulovat rozumnou a nerozpornou zahraniční politiku. Prezident i ministr zahraničí se shodnou na postoji k Evropské unii (oba jsou federalisty) i ke Spojeným státům. Oba jsou zastánci významného přátelství s nimi. Premiér Nečas je sice k Unii o poznání skeptičtější, ale není jejím zavilým nepřítelem, jako jím byl Václav Klaus. Rozhodně se může shodnout se svými partnery na realistickém formulování a prosazování českých národních zájmů v rámci sedmadvacítky.
Něco takového je nesmírně důležité - asi milionkrát důležitější než osobní spory ba i to, kdo vyhraje volby. Evropa prochází dějinným zlomem, který může být stejně zásadní jako rozpad sovětského impéria. To se zhroutilo mírově a následovala šťastná devadesátá léta, takzvaný "konec dějin". V současnosti se hraje o budoucnost evropského kontinentu a váhu západní civilizace ve světě.
Spor mezi evropskými federalisty a stoupenci uvolnění vazeb v Unii je sice mírový a ideový, ale jeho výsledek ovlivní budoucnost stejně jako Reaganův tlak na bývalý Sovětský svaz. Česko by mělo mít naprosto jasnou zahraniční politiku, na které se shodnou nejen právě úřadující ústavní činitelé, ale zejména všechny demokratické strany.
Pokud je někdo schopen nikoliv "ideologistické" (ano, mluvím o Klausově "ideologismu"), ale věcné oponentury proti našemu zájmu být v jádru Evropy, měl by ji co nejrychleji předložit. A měla by být brána smrtelně vážně. Pokud panuje převažující shoda na Unii, měla by být zahraniční politika opatrně aktivní. Samozřejmě s tím, že bude plán B pro případ, že se to nepovede. Česko není velkým a samostatným hráčem a bohužel, řečeno s Borovským, si může za pány zlámat nohy.
Život pod vlajkou s hvězdami není žádný ráj na zemi, ale neustálý zápas. O to víc by to chtělo, aby se politici dokázali zbavit svých trapných osobních sporů. Prezident a ministr zahraničí to zatím nedokázali. A budoucnost nevypadá nadějněji.
Ať je zima jakkoli nepříjemná, jaro určitě přijde. Přinejmenším všude, kromě Hradčan. Tam se mráz ještě nějakou dobu udrží.
