Sociolog Antonio Gramsci definoval krizi jako mezidobí, kdy starý pořádek umírá a nový zatím není k nalezení. Jde o období plné nejistoty, zjitřených emocí a událostí, které se vzpírají jednoznačnému výkladu.
Zemské volby v Meklenbursku-Předním Pomořansku jsou právě takovou rozporuplnou události. Před pár lety bychom je přehlédli, v čase širší společenské krize však plní titulní strany. Rok před celostátními volbami totiž v hlasování v zemi, kde žijí pouhá 2 % Němců, hledáme indicie o budoucnosti celé Spolkové republiky.
Jak tedy číst výsledky těchto voleb? A sledujeme skutečně „začátek konce“ Angely Merkelové, o kterém mluvil lídr AfD Leif-Erik Holm? Odpovědi jsou složitější, než se může zdát. Voliči sice ukázali pokračující otřesy starých pořádků, ale stěží přinesly nějakou novou alternativu. Alternativa s velkým A, tedy AfD, totiž zatím přináší jen protest.
Úspěch AfD: Protest jako program
Jednoznačně úspěšnou stranou je Alternativa pro Německo, která získala 21 % a obsadila druhé místo – za sociálními demokraty, ale před CDU Angely Merkelové. AfD tak má po dnešku zastoupení již v devíti zemských sněmech a s celostátními preferencemi v rozsahu 10-15 % je na nejlepší cestě vstoupit příští rok i do parlamentu celoněmeckého.
Průzkumy ukazují, že AfD zdaleka neloví hlasy jen na pravici. Celá třetina jich přišla od dřívějších nevoličů, zbytek pak zhruba rovnoměrně od levicových sociálních demokratů (SPD) a postkomunistů (Die Linke), středopravicové CDU i pravicově extrémistické NPD. Toto široké spektrum spojuje hlavně protest proti stávajícím politickým elitám - dvě třetiny voličů si AfD vybraly kvůli zklamání z ostatních stran.
Jakub Eberle Výzkumný pracovník Ústavu mezinárodních vztahů a Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. Vystudoval mezinárodní vztahy na univerzitě ve skotském St Andrews a doktorské studium v anglickém Warwicku. Zabývá se zejména současnou německou zahraniční politikou. |
Protest, strach a rozhořčení fungují nejen jako tmel, ale také jako ochrana před nepohodlnými skutečnostmi – podobně jako třeba u příznivců Donalda Trumpa. Voliče AfD tak při jejich protiuprchlickém hlasování nijak neruší, že v Meklenbursku-Předním Pomořansku téměř žádní uprchlíci nejsou.
Nevadí jim ani otevřená zákopová válka, která již několik měsíců probíhá mezi celostátními lídry strany Frauke Petryovou a Jörgem Meuthenem (vůdce kandidátky AfD v nedávných zemských volbách v Bádensku-Württembersku, pozn. red.). A neznepokojují je ani vazby AfD na extrémistické a rasistické kruhy, jak upozornil server The Huffington Post.
Málo vítězů, mnoho poražených
Zatímco skutečný vítěz je jen jeden, poražených bychom našli mnoho. Nejhůře jsou na tom Zelení a NPD, kteří nepřekročili pětiprocentní hranici a přijdou tak o všechny své poslance.
Navzdory pětiprocentní ztrátě hlasů mohou být paradoxně spokojeni sociální demokraté (SPD). Zejména díky popularitě zemského premiéra Erwina Selleringa se jim podařilo obhájit první místo. Sellering tedy bude vládnout dál, do koalice si pak může dokonce vybírat mezi CDU a Die Linke.
To je dobrou zprávou také pro vicekancléře a předsedu SPD Sigmara Gabriela, který nutně potřebuje vykázat alespoň nějaký úspěch. Pokud SPD obhájí vítězství také za dva týdny v Berlíně, Gabrielovi by to mohlo výrazně pomoct k tomu, aby se za rok ucházel o post německého kancléře.
Neúspěch CDU, ale stěží debakl Merkelové
Mezi poraženými skončila také CDU – 19 % je její historicky nejhorší výsledek. Stranu navíc na třetí místo odsunula AfD, kterou mnoho konzervativců v CDU chápe jako přímou konkurenci. Mluvit o černém dni, výprasku či debaklu Angely Merkelové, která má právě v Pomořansku svůj volební obvod, je ale přehnané. Jistě, uprchlické téma ve volbách hrálo velkou roli a Merkelová dnes v zemi rozhodně nevede žebříčky popularity. Ve volbách se ale projevila i regionální politika.
Pro CDU je Meklenbursko-Přední Pomořanskou tradičně neúspěšnou zemí. Naposledy zde vyhrála v roce 1994, v posledních volbách v roce 2009 pak získala pouhá 23 % hlasů. Její nedělní ztráta byla navíc menší než u „vítězné“ SPD.
CDU navíc již deset let vládne ve velké koalici, kde je v pozici slabšího partnera SPD. Úspěchy relativně oblíbené vlády si voliči spojují spíše se sociálními demokraty a Selleringem osobně, než s lídrem CDU Lorenzem Caffierem, jehož obliba není na severovýchodě Německa o nic lepší než kancléřčina. Caffier se od Merkelové v uprchlické otázce navíc opakovaně distancoval a naopak zaujímal tvrdší linii. Připisovat jeho neúspěch jen a pouze „vítací politice“ je tedy problematické.
Pro celostátní politiku jsou tedy tyto rozporuplné zemské volby zejména symbolem pokračujících otřesů, který však nelze přeceňovat. Merkelové rozhodně nepomohou a díky jejímu osobnímu vztahu k Pomořanům jsou pro ni jistě bolestivé. Její další osud ale přímo neovlivní, protože v celostátních preferencích kancléřka stále s přehledem vede.
