Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

KOMENTÁŘ: To už jsme opravdu zpátky v roce 1949?

  14:01aktualizováno  14:01
Kdo sledoval středeční jednání Ústavního soudu o církevních restitucích, tomu šel mráz po zádech, nebo měl naopak radost: poválečné rudé roky jsou tu zase! Argumenty i výrazivo strany žalující jako by z těch let přilétly, píše ve svém komentáři Karel Steigerwald z MF DNES.
(ilustrační snímek)

(ilustrační snímek) | foto: SXC.hu

Rétoři zamířili dokonce až k císaři Konstantinovi, jehož dary církvi by se asi měly dnes započítat nebo vrátit, k roku 1217, k Bílé hoře, k císaři Josefovi II., dokonce ke koncentračním táborům a k republice TGM. Stranou nezůstal ani mistr Hus. Husité řešili církevní majetek radikálně. Kdyby to dotáhli do konce, nebylo by dnes co konfiskovat či vracet.

U Ústavního soudu se z tisíciletých dějin Evropy vyzobávaly rozinky, jimiž chtěli odpůrci zákona podpořit svůj souhrnný pohled na církevní restituce: zákon o nich neplatí, protože je protilidový a vrací nás do minulosti. Jednou už jsme církvím všechno vzali, to je pokrok, tak si to už nekazme!

Poslanci Věcí veřejných Otto Chaloupka, Vít Bárta a Petr Skokan při jednání

Restituční problém ve skutečnosti není složitý: komunisti ukradli církvím majetek, hodnostáře vraždili, zavírali, mučili nebo korumpovali. Složité je, jak to napravit. Spor o to ale neběží, běží politické divadlo, ve kterém koalice levicových sil a magorů chce utrhnout na voličstvu co nejvíc hlasů. Předpoklad (ne nesprávný) je, že široká obec voličů, cvičena Jiráskem, Nejedlým a českým pivním ateismem, má k církvi (církvím) vztah minimálně chladný. Restituce se interpretuje jednoduše: stát rozdává církvím, kněžím, prelátům a ostatním negativním deviantům miliardy. Devianti majetek prodají, probendí či použijí k dalším zlým cílům.

Projevy u Ústavního soudu se podobaly politickým výkladům ve Sněmovně. Jeden z žalobců řekl otřesnou větu: Restitucemi bude zničeno to, na čem stojí náš stát. Soud se neotřásl, asi už slyšel mnoho, a rétora nevyhodil ven. Náš stát má být postaven na krádežích, vraždách, mučení? Na ukradeném majetku? Možná je toto myšlení právě tím zdrojem, který občany inspiruje k tomu, že kradou rádi a bez zábran.

Opozice si s tímto aspektem církevních krádeží starost nedělá. Emoční hauzírník poslanec Zaorálek celého restitučního boje využije k politickému divadlu, dobře věda, že semínka demagogie, ustavičně plivaná, nějak vykvetou i u Soudu ústavního.

Republika buranů

Jistěže má církevní restituční zákon nedostatky, zákon bez nedostatků asi neexistuje.

Vždy by byl někdo, kdo by věc viděl poněkud jinak. Ale o to v politickém boji u Ústavního soudu nejde. Jednomu jde o kariéru na vlně populismu, jinému o přiblížení k poválečné době komunistického étosu a třetímu jen o politickou mstu za domnělé křivdy na straně VV. Zaorálek bez špetky vkusu zaplete do svého projevu i vlastního tatínka, který se nedožil listopadu 1989. Podle Zaorálka je to křivda, kterou také nikdo nenapraví. Možná navrhne, že se výročí Listopadu posune někam zpět, k lepšímu datu.

Poslankyně KSČM Zuzka Bebarová-Rujbrová, právní poradce poslanců ČSSD Radovan

Restituční zákon má i přednosti. Některé křivdy napraví. Je východiskem pro budoucnost, uleví státu i církvím. Stát je jednou přestane platit, ony jednou vypadnou z jeho područí, byť dnes už jen finančního.

Zvlášť chucpe je postavení komunistických kritiků restitučního zákona. Jejich strana kradla, vraždila, mučila a jim dnes není trapné dupnout si a volat: "Nevydáme ani píď!" Celá aféra je truchlivé svědectví o úrovni české politiky. Ústavnímu soudu metají domněle významní politici do tváře argumenty emoční, lyrické, vymyšlené a nesmyslné. Jsou ve skutečnosti určené ulici, která v lavicích u soudu nesedí. Právnického neřekli mnoho. Co si má soud s císařem Konstantinem či s koncentračními tábory počít?

Opozice má jasně prohlásit: majetek církve jsme sebrali správně, s klérem zatočili správně! S nápravou nesouhlasíme. Tomu lze rozumět, to může být politika. To, co opozice předvádí, politika není. Odvahu na to, aby přiznala nahlas své postoje, nemá. Pracuje slizce, jak úhoř šmejdí mezi paragrafy a dějinnými událostmi, má dokonce starost i o neschopné církve, které si s majetkem neporadí (komunisti si s ním poradili - víme jak), případně ho prohýří s darebáky.

Čím to připomíná rok 1949 a léta před ním? Tím, jak se politické cíle spojují s nejnižší úrovní českého voličstva. S pudy, se závistí, s primitivním hněvem laciných hospod.

To všechno se halí do "našeho lidu" a "našich nepřátel". A také se to obléká do právnického kabátu "spravedlnosti", která je "pro náš lid".

Za ideologickým nátěrem se rýsuje čertovo kopyto české politiky: budujeme republiku buranů, jen když nám ti burani umožní vylézt nahoru. Marné je prezidentovo volání po profesionálech. Sám jím není. V politice platí všechny prostředky. Jenže cíl, jak věděl už Sartre, je cesta k cíli. Prostředky formují cíl. Ten tyátr u Ústavního soudu, to je cíl.







Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.