Zdá se, že největší arabista současnosti se jmenuje Karel May. Nikdo nevysvětlil tak dobře jako on, proč v Arábii padají prezidenti jako švestky v září, režimy se třesou a lidé pochodují ulicemi, případně po sobě střílejí.
Vzpomeňte si na mayovky Pouští, Divokým Kurdistánem či Z Bagdádu do Cařihradu. Tam to všechno je.
V duchu si je zase projděte: každý úředník tam byl neuvěřitelně zkorumpovaný, neschopný, omezený, ale mazaný, podlézavý vůči vrchnosti. Naopak ti dole pro něj neznamenali vůbec nic. Byl vůči nim pánovitě zlý. Rád taky žil na vysoké noze, ti dole byli většinou chudí. Jestliže cekli, napařil jim baštonádu.
Ti lidé dole nebyli zbabělí, jen jim vsugerovali, že takhle to Alláh na světě zařídil a tak to také má zůstat. Mayova analýza byla přesná a nadčasová.
Od dob Kara ben Nemsího se to v Orientu nijak nezměnilo, jen z koní a velbloudů přesedli někde do otlučených peugeotů, někde do klimatizovaných mercedesů. Proto byla Arábie svým způsobem politicky a kulturně nejospalejší částí světa. To, co bylo bezprostřední příčinou vzpoury, ukazuje, že zlost Arabů už vysloveně přetékala. Vzpouru nezažehla výzva duchovních ani nové politické hnutí, nýbrž smrt arabského Palacha.
Mladý muž na jihu Tuniska, nezaměstnaný absolvent vysoké školy, si aspoň koupil nějakou zeleninu a začal ji prodávat na ulici, aby přežil. Policisté mu věci zabavili a on se upálil. Byl to protest a kromě zoufalství za tím byla také bezvýchodnost, totální ztráta perspektiv. Ten mladý muž, to byla Arábie koncentrovaná do jednoho těla.
Jurský park
Arabský svět je totiž Jurský park. Nejenže tam vládnou dinosauři, především se tam zastavil čas. Navenek to nevypadá špatně: skleněná centra metropolí, pod nimiž se jako upomínka na staré prošlé časy krčí romantická zaprášená tržiště, jež vypadají jako skanzeny pro turisty.
Zdá se, že to šlape. Pak se podíváte zblízka a zjistíte, že jen pro vyvolené. Arábie je typická náčelnická společnost, jakkoli se tváří moderně. Hlava státu je šéf klanu, kolem sebe má družinu mocných, které si kupuje tím, že jim umožňuje podílet se na korupci. Lidé jsou jen křoví.
Dobře to bylo vidět na případu Egypta. Před časem tam zavedli ekonomické reformy, země vypadala ve statistikách Mezinárodního měnového fondu dobře. Jenže když jste ten bonbon rozbalili, zjistili jste, že většina Egypťanů žije hůř než dřív.
Přibylo lidí, kteří se propadli do pásma chudoby. Čtyřicet procent Egypťanů žije za dva dolary na den. Ten svět nebyl pro ně, ale pro ty nahoře. Skutečná Arábie najednou nejsou skleněná centra metropolí, nýbrž zaprášená tržiště jako před sto lety.
Z téhle části světa obvykle v televizi vídáme ropná pole a nákupní centra postavená za peníze z ropy. Není divu: nic jiného tam není. Žádný průmysl, který by stál za řeč. Znáte snad nějaký produkt Made in Arabia?
Arábie nemá pro mladé budoucnost
Arábie je svět sám proti sobě. Chtěli by žít v současnosti, ale hodnotami, uspořádáním a vlivem náboženství na každodennost žijí v minulosti. Je to svět nehybný v čase.
Araby dávno předběhli Asiaté, a kdyby nebyla ropa, dýchali by jim na záda i lepší Afričané. Nebýt ropy, Arábie by nevypadala jako Kuvajt, ale jako Jemen. A ještě jednou ropa: stala se i prokletím, protože díky ní nebylo třeba myslet, pracovat a soutěžit.
Arábie se stala světem, který nemá pro svou mladou generaci budoucnost. Mladých lidí přibývalo, ve většině arabských zemí je zhruba polovina populace mladší než pětadvacet let.
Ti talentovanější dostávali odklad tím, že mohli studovat nekvalitní univerzity, s nimiž nejenže nemohli konkurovat vrstevníkům ze zbytku světa, ale nesehnali ani místo doma jako onen tuniský Palach.
A mezitím si vládci nahoře počínali jako čtyřicet loupežníků, a protože to vypadalo, že je to tak navždy, klidně při žraní nahlas mlaskali.
V časech Kary ben Nemsího by to prošlo, ale v době al-Džazíry to muselo prasknout.
