Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

KOMENTÁŘ: Neradujme se, že nejsme sousedi Ukrajiny. Krizi pocítíme také

  10:22aktualizováno  10:22
Ukrajina stojí na pokraji občanské války. Zatímco některé země Evropské unie tlačí na zavedení sankcí proti kyjevskému režimu, Rusko, klíčový spojenec prezidenta Viktora Janukovyče, se přidržuje zásady nevměšování. Jak tohle může skončit?

V epicentru protestů, ve středu Kyjeva hořely opět barikády z pneumatik. (18. února 2014) | foto: AP

Proč se Ukrajina propadla do chaosu? A proč zrovna teď, kdy se zdálo, že vláda a opozice nakonec překonaly mnohatýdenní patovou situaci a cesta ke smírnému řešení byla blízko?

Ukrajinská státnost nemá dlouhou tradici. Pomineme-li časy Kyjevské Rusi, vždy to byl prostor, o který se přetahovali silnější sousedé. Jenom během 20. století změnily některé její regiony svou státní příslušnost více než pětkrát. Současné hranice byly stanoveny administrativním rozhodnutím za časů Sovětského svazu.

Další komentáře najdete ve čtvrteční MF DNES

  • Jana Bendová (vedoucí názorové rubriky MF DNES): Zeman a koťátka, hop, hop
  • David Štverka (vedoucí moravskoslezské redakce MF DNES): Proč Ostrava a spol. vlastně potřebují pomoc
Elektronická MF DNES

MF DNES v počítači nebo v iPadu/iPhonu

Obyvatelstvo je rozděleno jazykově, nábožensky, ekonomicky, kulturně i politicky. Stepanu Banderovi, který je na východě Ukrajiny považován za válečného zločince a kolaboranta s nacisty, staví na západě státu pomníky.

Podobně jako v jiných postsovětských zemích se ekonomika Ukrajiny za posledních dvacet let dramaticky proměnila. Velké skupiny obyvatel mohou jen vzpomínat na společenský statut a zajištěnou existenci za sovětských časů, zatímco oligarchové bohatnou díky propojení politické a ekonomické moci.

Chybí pozitivní vize

V takové situaci není snadné formulovat politický program nebo ekonomickou strategii, která by nabídla většině obyvatel naději na lepší budoucnost a sjednotila by je kolem nějakých politických stran nebo lídrů. Dosavadní identifikace je převážně negativní. Politici se obviňují z volebních podvodů.

Jedni odmítají integraci s EU, druzí jsou proti spojenectví s Moskvou. Ten chce nové volby, jiný je odmítá, další bojuje o Majdan. Populisté, provokatéři a chaotici všech barev mají žně, protože nikdo nenabízí věrohodný a pozitivní program.

To nejlepší, co se zatím ukrajinským politikům podařilo, bylo odkládání řešení. Nyní se ukazuje, že výsledkem zdržovací taktiky nebylo usmíření a stabilizace, ale ztracený čas. Pokud se dnes někdo zamyslí nad perspektivou Ukrajiny, zjistí, že před ní stojí stejné problémy jako v roce 1992. A s novou zátěží desítek mrtvých se možnost nastoupení chaosu a rozpadu státu stává stále pravděpodobnější.

Mezi Ruskem a Evropou

Řada komentátorů se domnívá, že Ukrajina je svým způsobem obětí geopolitických ambicí Ruska a Evropské unie. Řešení krize proto hledají v nějaké budoucí dohodě mezi Moskvou a Bruselem, případně Washingtonem. Myslím, že to je zcela iluzorní. Žádné vnější síly nemohou Ukrajině nabídnout, tím méně vnutit řešení problémů, které si musí odpracovat sami Ukrajinci.

Jedno je jisté. Další vyostření současné krize a následný rozpad země není v zájmu nikoho. Pravda, v případě rozdělení Ukrajiny by Rusko získalo relativně bohatší a rozvinutější východní a jižní regiony včetně Krymu. To by jistě přivítali různí ruští populisté, snažící se udělat z vlastenectví podobně gumovou a všezahrnující ideologii, jakou byl svého času marxismus-leninismus. Snad i proto prezident Putin neváhal a za peníze svých důchodců nakoupil ukrajinské dluhopisy.

Ale pro Rusko a jeho uvadající ekonomiku by připojení ukrajinských oblastí byla obrovská zátěž, kterou si nemůže dovolit. Ještě větší problém by pro Kreml bylo připojení části Ukrajiny z hlediska zahraniční politiky. Nejenže by to posílilo kruhy, které jsou vůči Rusku tradičně opatrné, ale zcela určitě by takový krok vyděsil elity v postsovětských republikách.

Ty se sice s Ruskem většinou přátelí, ale mnohem důležitější je pro ně vlastní suverenita. Proto před časem sledovaly s velkou nelibostí ruskou anexi částí Gruzie.

Jakákoli politická, ekonomická, případně humanitární krize, nebo v horším případě ozbrojená konfrontace, by byla obrovskou zátěží i pro Evropskou unii. Zatím si asi nikdo neumí představit, jak by její východní hranice odolala masovému pohybu uprchlíků, ať by jejich motiv byl ekonomický, nebo by prchali před násilným konfliktem.

Pravda, integrace západní Ukrajiny by sice byla rozvojovým impulzem pro celou Evropu, ale v současné době není jasné, kde bychom pro takový projekt hledali finanční prostředky.

Praha dnes nemá s Ukrajinou hranici. Proto si může dovolit luxus zdrženlivosti - ale nic by se nemělo přehánět. Přemýšlet nad tím, zda pozvat nebo nepozvat prezidenta Janukovyče v době, kdy Polsko chystá uprchlické tábory, už není projev zdrženlivosti, ale spíš opožděnosti. Je jistě dobře, že se ministerstvo zahraničí přidalo k zemím odmítajícím násilí a žádajícím uklidnění situace. Otázkou však je, zda můžeme udělat něco navíc.

Rozhodně bychom se měli připravit na to, že současná krize k nám přivede další Ukrajince - a mnohé z nich v nelegálním postavení. Budeme schopni jim podat pomocnou ruku? Nebo se budeme tradičně tvářit, že se jejich problémy většinové společnosti netýkají?

Autor:






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.