Prvním chybným rozhodnutím, které přímo souvisí s tím, co se děje dnes, byl nedomyšlený dekret číslo dva dočasné koaliční správy z 23. května 2003 podepsaný Paulem Bremerem. Byly jím rozpuštěny irácké bezpečnostní síly. Tím se ocitly na ulici desetitisíce sunnitů, kteří měli poměrně dobrý vojenský výcvik a byli schopni se předzásobit zbraněmi. Jejich rodiny, zvyklé na slušný status, se však ocitly ze dne na den bez prostředků. Obecně tento krok podpořil podezření, že cílem svržení Saddáma Husajna je vytvořit loutkový stát, ve kterém budou majoritní a do té doby utlačovaní šíité vládnout sunnitům.
Konec staletého soužití
Zárodek dnešního ISIS (Islámského státu v Iráku a Sýrii) se dá vysledovat k postupně se radikalizujícím sunnitským povstaleckým skupinám bojujícím proti americkým silám po roce 2003 a později napojeným na organizaci al-Káida v Iráku a na již mrtvého brutálního vůdce Músu Zarkávího. Díky protipovstalecké strategii amerických sil se v letech 2007–2008 podařilo získat podporu umírněných sunnitských kmenů a obrátit je proti islamistickým teroristickým skupinám. Ke zklidnění však došlo ve chvílích, kdy již padly za oběť sektářskému násilí minimálně desetitisíce lidí, a tam, kde spolu dřív po staletí žili sunnité a šíité vedle sebe, vznikly „čisté oblasti“.
Další komentáře najdete v dnešní MF DNES |
Nedůslednost v usmiřování a politickém urovnání a předčasné stažení z Iráku je dalším potůčkem, který se změnil v přítok dnešní řeky. Přibližně do roku 2010 byly aktivity sunnitských skupin relativně utlumeny, ale pak začal jejich odpor znovu růst. Hlavní příčinou je dlouhodobě špatná politika premiéra Núrího Málikího, který nebyl schopen spolupracovat se sunnity a získat jejich důvěru. A prezident Barack Obama, který vyhrál první volební období slibem, že stáhne z Iráku vojenské síly, nic pro Irák po roce 2010 neudělal, protože to nebylo populární.
Dalším potokem je vypuknutí občanské války v Sýrii, která se postupně stala magnetem pro bojovníky všeho druhu, včetně těch iráckých se zkušenostmi jak ze Saddámovy armády, tak z povstaleckého boje proti Američanům a proti nové irácké armádě a policii.
Válka v Sýrii a neschopnost či neochota velmocí se dohodnout na politickém i vojenském řešení vedla k další destabilizaci a posílení těch, kteří jsou nespokojeni s politikou irácké centrální vlády. Bojovníkům ISIS se podařilo v posledních měsících vyhnat iráckou armádu a policii z řady klíčových měst, jako je Ramádí či Fallúdža, vyzbrojit se ukořistěnými zbraněmi a technikou a ohrozit nejenom přístupové cesty k Bagdádu, ale i samotné město, a především přenést boje do jinak téměř po celou dobu klidného Kurdistánu.
Dodávky zbraní z USA, Británie, Francie a dalších zemí kurdským pešmergům, vysílání dalších poradců a vzdušné útoky Američanů na bojovníky ISIS mohou pomoci, ale půjde pouze o zadržení či zpomalení, nikoli o řešení. Situace v pásu od Libye po Afghánistán je skutečně vážná - jedna krize rozdmýchává druhou.
Nejde o to, že by na tomto území mohla vzniknout jakási obdoba chalífátu ze 7. až 8. století, ale nestabilita se bude ve vlnách šířit a komplikovat situaci na jihu Evropy a v Turecku. Navíc události v dalším pásu nestability, do kterého spadá Ukrajina, vedly k diplomatickému střetu Ruska (v určitých ohledech nepřímo i Číny) a Západu (především zemí Evropské unie a USA), takže je nepravděpodobné, že se povede nalézt řešení syrské, respektive irácké krize na mezinárodní úrovni.
Nový irácký premiér Hajdar Abádí - pokud bude uveden do úřadu a Núrí Málikí a jeho věrní nezpůsobí rebelii – nebude mít jednoduchou pozici. Jeho snaha jednat se sunnity je slibná, ale ve chvíli, kdy je organizace ISIS na koni, proč by měla důvod jednat? A jak dokáže oslabit její podporu mezi sunnity?Navíc vyzbrojení a vycvičení pešmergů spolu s naprostou nedůvěrou Kurdů v centrální vládu v Bagdádu může vést k zesílení tlaku na odtržení Kurdistánu a rozpadu Iráku. Klíčem k řešení není Irák, ale Sýrie a důležitá bude role, jakou sehrají regionální velmoci - Turecko, Írán a Saúdská Arábie. Tradiční velmoci totiž společnou řeč v dohledné době nenajdou a jen těžko někdo bude ochoten sestavit další „koalici ochotných“ a vydat se bez posvěcení OSN na Blízký východ.
