Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

KOMENTÁŘ: Vítězství liberálů v Rakousku je velké. Ale jen symbolické

  11:38aktualizováno  11:38
Brexit, Trump, Hofer. Tato posloupnost se ještě v neděli ráno zdála téměř nezvratná. Vítěznému tažení odpůrců liberální demokracie, volného obchodu, imigrace a ochrany práv menšin zasadili výraznou ránu rakouští voliči, když v opakovaném druhém kole prezidentských voleb vynesli do čela státu Alexandera Van der Bellena. Tématu se věnuje komentář analytičky Zuzany Lizcové.

Alexander Van der Bellen | foto: AP

Bývalý předseda strany Zelených, který v téměř rok trvajícím volebním maratonu figuroval jako nezávislý, navíc nad Norbertem Hoferem ze strany Svobodných (FPÖ) vyhrál mnohem přesvědčivěji, než v jejich původním, květnovém duelu.

Zuzana Lizcová

Zuzana Lizcová, analytička Asociace pro mezinárodní otázky

Zuzana Lizcová je analytička Výzkumného centra AMO, zaměřuje se na německy mluvící země, jejich působení v mezinárodním kontextu a bilaterální vztahy s Českou republikou.

Do něj, jak známo, oba muži postoupili z prvního dubnového kola, kde za sebou překvapivě nechali kandidáty obou tradičně nejsilnějších rakouských politických stran, sociálních demokratů a lidovců (SPÖ a ÖVP). V přímém souboji pak jen těsně, rozdílem pouhých 31 000 hlasů zvítězil Alexander Van der Bellen.

Norbert Hofer jeho porážku nejprve uznal, pak ale společně se svojí stranou výsledek voleb napadl u ústavního soudu. Ten dal pravicově populistické FPÖ zapravdu a nařídil hlasování, které skutečně na mnoha místech provázela nedbalost a šlendrián, znovu zopakovat. Původně se tak mělo stát v říjnu, kvůli patálii se špatně lepícími obálkami si na něj ale rakouští občané museli počkat až do začátku prosince.

V posledních týdnech četné volební průzkumy naznačovaly, že Hofer nad svým sokem sice těsně, ale jistě vede. Do karet mu hrálo to, že si dovedl získat sympatie řady občanů a vzbudit v nich dojem, že je jedním z nich a na rozdíl od „establishmentu“ rozumí jejich obavám a touze po životní jistotě. Jeho soupeře naopak mnozí vnímali jako kandidáta z nouze, pro něhož je třeba hlasovat jen proto, aby se zabránilo nástupu FPÖ. Otázkou bylo jen, kterému z obou táborů se podaří zmobilizovat více voličů.

Nakonec v tom byl úspěšnější Alexander Van der Bellen, jenž podle předběžných výsledků Hofera porazil o desetkrát více hlasů než v květnu. Jak sám v neděli před médii přiznal, jednoznačná odpověď na to, proč bylo jeho vítězství nakonec tak přesvědčivé, zřejmě neexistuje. Pravděpodobně se jednalo o souběh hned několika důležitých faktorů.

Únava agresivní kampaní

Řada Rakušanů byla unavena z délky volební kampaně, která se postupem času obsahově vyprázdnila a přerostla do osobních útoků mezi oběma kandidáty. Agresivnější byl v tomto směru bezpochyby Norbert Hofer a jeho FPÖ. Z jejích řad vycházely nepodložené spekulace o špatném zdravotním stavu Van der Bellena, jeho sympatiích ke komunismu a špionáži pro východoněmeckou Stasi i údajné nacistické minulosti jeho otce. Tradičně smýšlející voliče, kteří od své hlavy státu očekávají především otcovskou autoritu a důstojnou reprezentaci země navenek, mohla tato rétorika poměrně snadno odradit.

Kdo je populista?

Politologická definice termínu

Populismus je styl politiky, který usiluje o získání voličů údajnou ochranou zájmů prostých lidí proti různým ohrožením a prosazováním témat vzbuzujících emocionální reakce veřejnosti.

Za nejobecnější a nejzákladnější charakteristiky populistických stran se v politologii považuje především zdůrazňování zájmů a potřeb „lidu“ a negativismus vlastního zaměření, tedy že programově vymezují převážně témata, proti kterým se staví, namísto těch, se kterými by souhlasili.

V širším pojetí je to líbivá politika, prosazování líbivých postojů a činů. Jde o politickou doktrínu, která popisuje jednání, při kterém političtí aktéři proti sobě staví „lid“ a „elity“.

Zdroje: Canovan, Margaret: Taking Politics to the People: Populism as the Ideology of Democracy

Ionescu, Ghita, Gellner, Ernest (eds.): Populism. Its Meanings and National Characteristics

Norbertu Hoferovi zřejmě nepomohly ani jeho tanečky kolem možného öxitu, tedy vystoupení země z Evropské unie. Podobná myšlenka má v zemi podle průzkumů podporu jen asi čtvrtiny obyvatel. Většina Rakušanů si je dobře vědoma toho, jaké výhody členství v EU pro malou středoevropskou zemi má.

Nejistota a zmatky, které Velké Británii přineslo rozhodnutí o brexitu, toto vědomí jen posílilo. Velké sympatie evidentně nevzbudila ani Hoferova snaha o užší napojení na Visegrádskou skupinu a Rusko. Rakušané sami sebe stále vidí především jako Západoevropany.

Van der Bellenovi naopak pomohlo to, že se za něj postavila velmi široká koalice odpůrců FPÖ. Vyslovil se pro něj dosavadní prezident Heinz Fischer i třetí nejúspěšnější kandidátka z prvního kola, nezávislá Irmgard Grissová. Podpořili jej sociální demokraté i předseda lidovců Reinhold Mitterlehner a mnoho zástupců jeho strany, kteří mu zajistili vyšší podporu venkovských voličů. V neposlední řadě pozici Van der Bellena posílily desetitisíce dobrovolníků, kteří za něj lobbovali nejen na internetu a sociálních sítí, ale třeba u svých váhajících příbuzných.

Odpovědi stále chybí

V jejich nadšení z důležitého výsledku, kteří mnozí vnímali jako zásadní hlasování o budoucnosti země, by neměl zaniknout jeden důležitý fakt. Jednalo se sice o viditelné, ale zároveň do značné míry symbolické vítězství. Prezident má podle ústavních zvyklostí v Rakousku převážně reprezentativní roli a v nejlepším případě bude zemi dobře zastupovat v zahraničí a pozitivně působit ve veřejné debatě. Skutečnou moc nadále drží v rukou vláda, která je již dlouhé měsíce v rozkladu.

Fotogalerie

Ani nový kancléř Christian Kern (SPÖ) jí nedovedl vdechnout nový život a nastartovat podstatné reformy, které by rozhýbaly zatuhlé rakouské hospodářské soukolí. Pokud se na tom v nejbližší době nic nezmění, alpskou zemi čekají předčasné volby. A do nich vstoupí jako nejsilnější hráč FPÖ s Norbertem Hoferem na druhém místě kandidátky, hned za předsedou Heinzem-Christianem Strachem.

Rakouské prezidentské hlasování není ani jasným signálem, že se v úvodu zmíněná šňůra populistických vítězství nadobro přetrhla. Pokud politici v ostatních zemích, které v příštím roce čekají volby – namátkou vyberme třeba Francii a Německo – nadále nedokáží nalézat jasné odpovědi na nové výzvy typu globalizace, digitalizace, migrace či nepříznivého demografického vývoje, bude prosincové Rakousko představovat pouhé vybočení z dlouhodobého trendu. Nic víc a nic míň.

Autor:






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.