Novelizace přestupkového zákona si totiž nedělá nárok jen na úpravu konání velkých kulturních či sportovních akcí, festivalů, rockových koncertů pod širým nebem a podobně. Věc se má dotknout i běžných zahradních oslav, soukromých večírků a tak dále. Každý nerudný soused má už dnes po ruce dost silný klacek, díky němuž může před hospodou či zahrádkou ve 22.01 stepovat příslušník městské policie a udělovat pořádkové pokuty za rušení nočního klidu.
Teď se celá situace ještě zhorší, pokud nebude nový předpis, jenž se příčí zdravému rozumu, masově porušován. Copak lze dopředu naplánovat spontánní oslavu? Musí se všechny kulturní a společenské akce skutečně chystat s nesmyslným ročním předstihem? Veřejný, zejména pak kulturní život měst a obcí je u nás už dnes polomrtvý. Má snad stát za to, že je potřeba ještě přitvrdit? Že mají občané sedět doma, u televize, se zataženými závěsy a šeptat? Nebo rovnou přidá i zákaz vycházení po 22. hodině? Rušit se dá přece i pouhou přítomností na ulici.
Přituhuje i jinde: bratislavské Staré Město schválilo vyhlášku, kvůli níž budou muset bary a restaurace v tomto centrálním obvodě města ve 22 hodin zavírat, aby nerušily noční klid.
Se zákazem prodeje alkoholu po téže hodině operuje i snaha starosty Prahy 1 Oldřicha Lomeckého. Zejména v centrech měst, která žijí z turismu, jsou podobné zákazy do nebe volající. Pokud chce někdo žít v klidu a tichu, chodit spát se slepicemi, zřejmě si za bydliště nevybere centrum rušné metropole, ale nějakou lesní samotu. Zrovna tak k venkovu vždycky patřily nejrůznější vesnické slavnosti, lidové zábavy, rušný sousedský život.
V nové budoucnosti se nemají veselit lidé ani ve městě, ani na vsi. Možná by se vůbec neměli stýkat, ba ani na sebe mluvit. Aby (se) navzájem nevyrušovali a nepohoršovali.
Sám pojem nočního klidu je posttotalitní přežitek, který by neměl platit vůbec. A už vůbec by neměl sloužit jako záminka k dalšímu rozšiřování státní represe
