Je trochu s podivem, jaké emoce dodnes vzbuzuje výběr jednoslovného názvu České republiky, jejíž obyvatelé si jinak tolik libují ve všemožných smažácích, tuzemácích, Václavácích a kde se výrobce oblíbené pomazánky nebojí napsat na kelímky „Tradiční pomazánkové“. Ale asi je vztah k názvu domoviny opravdu o level výš než k eidamu nebo zakysané smetaně, což je určitě dobře.
Havel s Vaculíkem byli jen vlajkonoši, za nimi šel ale početný dav těch, kteří se s „Českem“ nikdy nesmířili. Největší odpor budí dodnes na východ od Českomoravské vysočiny, ani v Čechách ale mnohým nedá spát. Považují ho za slovo nečeské, horkou jehlou spíchnuté. To sice není pravda a bylo to mnohokrát vyvráceno, ale kdepak s ratiem na emoce.
Spor o Česko přicházel v minulosti v pravidelných vlnách, v posledních letech ale trochu utichl. Snad proto, že se jazykovědci i politici celá ta léta dušovali, že samozřejmě nikdo nikomu neukládá a neuloží povinnost název Česko akceptovat, nebo dokonce používat. V ústavě vůbec není - a že ho používají novináři? Píší i větší hrůzy...
A sportovci? Ti si na dresy nesmyslně napsali „Czech“, tedy český nebo čeština.
A do toho teď nečekaně vpadne ministr zahraničí Lubomír Zaorálek s tím, že celou tu čtvrtstoletí vedenou a nikdy neskončenou debatu utíná a České republice se, basta fidli, bude prostě říkat Česko, v překladu Czechia, Tschechien, Tchéquie, Chequia... Dnes to mají odklepnout nejvyšší potentáti a už míří depeše do sídla OSN.
Důvody toho náhlého jazykovědného šturmování nejsou moc jasné, snad že ta cedulka s dvouslovným názvem před Zaorálkem na různých konferencích a banketech vypadá divně (uvidíme, zda český příklad strhne i Středoafrickou republiku nebo Saúdskou Arábii).
Člověk by v natolik citlivé věci čekal přece jen o něco formálnější a přesvědčivější závěr letité debaty. Ale Zaorálek možná ví, že je to stejně jedno: pro polovinu světa je beztak Česko pořád „Czechoslovakia“ - a ta druhá polovina si ho plete s Čečnou.