Proces jmenování vlády Bohuslava Sobotky doprovází tajemná atmosféra spekulací a fám. Jmenuje prezident Miloš Zeman nového premiéra dnes, za týden, nebo nikdy? Na koho přitom ukáže prstem a směrem ke komu dá palec dolů? Jmenuje nejdříve Sobotku a pak ho bude týrat ve věci obsazení jeho kabinetu, anebo bude co nejdéle oddalovat samo uvedení do úřadu premiéra?
A hlavně: co Zeman ještě chce dělat v situaci, kdy jeho pozici oslabil volební propad SPOZ, takže reálně neovládl ČSSD, čímž definitivně nevyšel jeho pokus o prezidentskou republiku?
Kremlologie
Tyto a další spekulace ohledně neprůhledných a nepředvídatelných kroků hlavy státu, která svého času prohlásila ústavní zvyklosti za pitomost, dělají z celé armády ústavních právníků, politologů a politických analytiků adepty nové vědy - reálné zemanologie.
Další komentáře najdete v dnešní MF DNES
 MF DNES v počítači nebo v iPadu/iPhonu |
Kořeny tohoto pseudooboru na pomezí politiky a šamanství sahají do šedesátých let minulého století. Tehdy z popudu západních vlád na tamních univerzitách začaly vznikat různá sovětologická studia, kterým se později začalo posměšně říkat kremlologie.
Jejich reálným obsahem bylo většinou dešifrovat záhadné děje probíhající v komunistickém Sovětském svazu, přesněji řečeno v tehdejším mocenském centru - Kremlu.
Posláním kremlologů často bylo analyzovat symboly a odchylky neprůhledné a informačně izolované komunistické moci. Z každého pohybu sovětské vlajky na nádvoří, silnějšího titulku ve státních novinách nebo sanitky, která vyjela z bran Kremlu, se dedukovaly složité trendy a souvislosti, mající se odehrávat v centrále sovětského vedení, o jehož útrobách mělo povědomí jen minimum lidí.
Přesně do takové situace dospěl po roce fungování také Pražský hrad. Jaké jsou příčiny vzniku zemanologie a jak by ji v reálném čase mohlo nahradit demokratické vládnutí?
Nezvládnutý úřad
Existuje celá vlivná skupina zemanologů, která tvrdí, že důvodem neprůhledných her a nepředvídatelných reakcí, které vycházejí z Hradu, je Zemanova solitérní povaha. Nikdy nic neřídil, nikdy neměl opravdové přátele, jen stoupence, a ve chvíli, kdy se opírá o silnou legitimitu z přímé prezidentské volby, nemusí se už na nic a na nikoho ohlížet. To je asi tak třetina pravdy.
Dalších třicet procent tvoří docela obyčejná věc - Miloš Zeman za rok fungování „na kopci“ prostě a jednoduše nezvládl úřednický rozměr své funkce. V době Václava Havla nebo Václava Klause jsme například přesně věděli, kdo je šéfem politické Kanceláře prezidenta republiky (například Jiří Pehe nebo Ladislav Jakl), kteří v důležitých otázkách komunikovali s politiky nebo se vyjadřovali v médiích. Zná dnes někdo Zemanův politický tým?
Nejde o jeho externí poradce, ale lidi, kteří prezidentům vytvářejí podklady pro jejich rozhodnutí a následně je komunikují dovnitř i vně úřadu. Spíše se k nám dostávají zprávy, jak prezident láme nejen ústavní, ale také procedurální zvyklosti na Pražském hradě, takže o jeho náplni práce vědí snad jen dva lidé z jeho sekretariátu.
V celém jeho chaotickém fungování v bývalém sídle českých králů se příliš odráží fakt, že politický provoz Zemanovi od roku 1994 zajišťoval jediný muž - Miroslav Šlouf. Po jejich rozchodu není prezident schopen standardně politicky fungovat. Není to důvod k žalobě pro velezradu, ale spíš ostuda.
Řecká cesta
Fajn, takže máme úřednicky nekonveční hlavu státu, která má neodbytnou tendenci vytvářet nové postupy a s technickým provedením si příliš hlavu neláme. Současně ráda zdůrazňuje, že ji volilo více lidí než celou vládní koalici. Co v takové situaci dělat? Vyhrožovat ústavními žalobami? Dělat nátlakové akce přes média?
Politicky daleko čistší a také perspektivnější je vzít si příklad ze zemí, které v minulosti měly problémy s obcházením ústavních pravomocí, a proto jim přizpůsobily svou ústavu.
Jedním z takových příkladů může být Řecko, které po éře vojenské diktatury v polovině sedmdesátých let do nejmenších podrobností precizovalo povinnosti hlavy státu po skončení voleb. Řekové ve svém základním zákoně stanoví nejen přesné postupy, které musí prezident v souvislosti s nově formující se vládou udělat, ale i časové limity jeho kroků.
Pokud Miloš Zeman bude nad únosnou mez oddalovat jmenování Bohuslava Sobotky premiérem, měly by parlamentní strany zleva doprava modifikovat jednotlivé články ústavy. Je to sice trochu účelové, ale lepší než jít do přímé a neproduktivní války ústavních institucí, která by jen dále destabilizovala stát.
