Íránské jaderné ambice trvají už dlouhá desetiletí. Dokud v Teheránu vládl Mohammed Reza, šáh Pahlaví, který prosazoval modernizační a prozápadní politiku, nevzbuzoval jeho jaderný program velkou pozornost.
Spojené státy už v roce 1967 do země dodaly první výzkumný reaktor a poté, co Írán podepsal v roce 1968 Smlouvu o nešíření jaderných zbraní, zdálo se, že rozvoji íránského jádra nestojí nic v cestě. V roce 1975 byla s německým konsorciem Kraftwerk-Union podepsána smlouva o vybudování jaderné elektrárny v Búšehru, osazené tlakovodními reaktory.
Vladimír VotápekAnalytik mezinárodních vztahů a bývalý generální konzul ČR v Ruské federaci. Je pravidelným hostem v elektronických médiích, kde komentuje vývoj v prostoru bývalého Sovětského svazu. |
Bodem zlomu v chápání íránského jaderného programu se stalo svržení šáhova režimu a nastolení vlády náboženských diktátorů, spojené s ostrou změnou zahraniční politiky.
Západ postupně přerušil spolupráci s Teheránem, což mělo také za následek, že první reaktor v Búšehru zůstal z poloviny nedostavěný. Později byl zničen leteckými údery během irácko-íránské války v 80. letech minulého století. Přesto se v této době začaly objevovat analýzy zpravodajských služeb, upozorňující na možnost poměrně rychlého vytvoření íránské jaderné bomby.
V roce 1995 podepsal Teherán s Moskvou dohodu o znovuvybudování jaderné elektrárny v Búšehru, která byla předána íránské straně v září 2013. Určitou pomoc Íránu tehdy poskytla i Čína, i když Peking od plánu na vybudování dvou 950 megawatových reaktorů v Darkhovinu na západě země nakonec ustoupil.
V roce 2002 se dostaly na veřejnost informace o tom, že Írán v Natanzu a Araku tajně vybudoval zařízení potřebná pro vytvoření jaderné zbraně a Mezinárodní agentura pro atomovou energii následně vydala prohlášení o tom, že Írán nedodržel řadu svých závazků. V říjnu 2004 íránský ministr zahraničí prohlásil, že jeho země by měla být považována za člena jaderného klubu.
Různé způsoby nátlaku
Nejsilnější reakci tento vývoj vyvolal v Izraeli, který vnímá možnost íránského vlastnictví jaderné zbraně jako zásadní existenční hrozbu. Proto vede proti Íránu dlouhou dobu cosi jako tajnou válku, během níž se pokouší sabotovat jeho jaderné provozy a mimo jiné také vraždí nukleární odborníky.
Světové velmoci přistoupily k mírnějším krokům, když se na naléhání Západu dohodly na režimu sankcí, které měly za cíl podkopat íránskou ekonomiku a tím snížit schopnost Peršanů investovat do nákladných jaderných programů.
Od roku 2003 také trvá maraton jednání o podmínkách, za kterých by Teherán mohl rozvíjet svůj jaderný program v souladu s požadavky Smlouvy o nešíření jaderných zbraní. První velký průlom byl ohlášen v roce 2014, když se strany dohodly na zmírnění sankcí. V červenci 2015 byla podepsána dohoda, která by v případě svého naplnění znamenala zrušení sankcí proti Teheránu a umožnila mu vybudovat jaderné technologie.
Pozitivní signály
Je možné uvést celou řadu argumentů ve prospěch dohody i proti ní. Smlouva počítá mimo jiné s tím, že Teherán musí odevzdat 97 procent svých přiznaných zásob obohaceného uranu a vzdát se 14 tisíc z celkem 20 tisíc známých centrifug. Tím by se, teoreticky vzato, měla oslabit jeho schopnost vyrobit jadernou bombu. Vše ale záleží na tom, jak přesně jsou známy iránské zásoby a jeho technické vybavení a jak vážně bude Teherán své závazky brát.
Kritici dohody upozorňují na to, že Írán může tak jako v minulosti část svého jaderného programu tajit a i když bude navenek dodržovat závazky, ajatolláhové se mohou během krátké doby stát vlastníky jaderné zbraně.
Jisté je tedy zatím pouze to, že nejen íránský jaderný program, ale i vztahy mezinárodního společenství s Teheránem se dostaly na křižovatku, odkud vede řada cest. Po které z nich se vydá budoucí vývoj, záleží na řadě faktorů. Tím nejvýznamnějším je chování samotného Teheránu - tedy to, jak bude plnit své sliby v jaderné oblasti, ale také na tom, jak se bude chovat vůči svým sousedům, protože Írán je v regionu vnímán řadou států (nejen Izraelem) jako nebezpečná mocnost, podporující teroristická a extremistická uskupení.
Předpokládaná změna zahraniční politiky ale závisí na dalším vývoji vnitropolitické situace - tedy zda a jak silnou moc si udrží současná vládnoucí elita, která pod rouškou dodržování přísných náboženských zásad vnucuje obyvatelstvu zkorumpovaný a neefektivní režim.
Konstatujme, že i v této oblasti jsou v poslední době pozorovatelné určité pozitivní signály. Teherán se například zapojil do bojů proti Islámskému státu a tím se de facto stal (dílčím) spojencem USA a EU.
Snížení cen ropy
S naplněním dohody souvisí ještě jeden faktor, který bude mít vliv na mezinárodní vztahy a světovou ekonomiku. Kvůli sankcím dnes Teherán exportuje přibližně polovinu objemů ropy a zemního plynu z roku 2011, a proto lze očekávat, že na světový trh v krátké době dodá dodatečnou produkci zhruba 1,2 milionu barelů/den.
To bude nepochybně působit na další snižování cen ropy, jejíž hodnota se ve středu 22. července na burze v New Yorku ustálila pod hranicí 50 USD/barel.
To je dobrá zpráva pro světovou ekonomiku a špatná zpráva pro ty producenty ropy, kteří nedokážou těžit za konkurenceschopné ceny. Tedy zejména pro Rusko, které spojuje překonání současné ekonomické krize s návratem vysokých cen za energie.
